Středoškolská filosofie - STŘEDOVĚK - KNIHA
Scholastika (11. - 15. století)
Scholastika (odvoz. od scholé=škola, učená rozprava, studium)
- šlo o středověkou filosofickou metodu, jejímž jádrem byla dialektika
- dialektika = vedení učených sporů s využitím formální logiky, kterou zavedl Aristoteles a který byl mimo jiné pro tuto dobu Filosofem s "F"
(dříve pojem dialektika používal Platón, který dialektikou nazýval správnou metodu, kterou používají praví filosofové, kteří rozumí, alespoň částečně, dokonalým ideám neboli orientují se ve světě idejí apod.)
- scholastika chápe filosofii jako "služku", která slouží teologii
- scholastika chce použitím rozumu a filosofii otevřít co největší "okno" do oblasti víry a církve (a tím vyřešit námitky, jaké rozum vznáší k věcem víry)
- dnes je scholatika vnímána jako prázdné řečnění o rádoby filosofických problémech (scholatika si za to může sama, protože bohužel ve výsledku nepřinášela nic nového)
SPOR O UNIVERSALIA (universalia = rody, druhy, obecniny)
Problémem bylo: existují rody a druhy skutečně a samostatně, nebo je to jen kategorie v naší hlavě, kterou si pomáhá náš rozum při třídění věcí?
Scholastikové zaujali dva postoje:
Realisté: rody a druhy (universalia) jsou skutečné, reálné (reálně existuje červená barva=druh, stejně tak jako existuje červený hrnek=věc)
Nominalisté: rody a druhy jsou jen jména (nomina), nemají reálnou existenci (př. neexistuje žádná barva=druh, existují pouze konkrétní barevné věci)
Pro teologii byl nominalismus nebezpečný, protože podle jeho teorie tedy nemůže Bůh(=berme jej jako věc) existovat jeden ve třech osobách (=osobu berme jako druh), ale musí existovat tři konkrétní bohové (tedy tři věci), nikoli nějaký jeden obecný druh - v tomto případě např.osoba - v různých podobách)
Anselm z Canterbury (11. - 12. st.)
- od Augustina převzal "Věřím, abych rozuměl." (Nebo také "Ničemu neporozumím, jestliže tomu nejprve neuvěřím." Nebo také "Víra hledající své vlastní porozumění.") Všechny tři citace vyjadřují takřka totéž. Tento přístup nazýváme teologickým racionalismem.
Dílo: Proslogion (Oslovení Boha) - zde podává logická zdůvodnění existence Boha a jeho maximální dokonalosti (mezi Boží dokonalosti patří i jeho skutečná existence, neboť kdyby neexistoval reálně, skutečně, nebyl by nenajvýš dokonalý apod. - říká se tomu "ontologický důkaz Boží existence"
Pierre Abélard (11. - 12. st.)
- velký učenec a velký milenec", známý poměrem s dívkou, která mu byla svěřena ke vzdělávání v teologii, za to jej strýc dívky a další členové její rodiny v noci přepadli a vykastrovali jej
- souzen církví, soud podnícen Bernardem z Clairvaux, který jej obvinil z nebezpečné racionality, která se prý vyznačovala intelektuální pýchou a snahou vše rozumově vysvětlit - nakonec odsouzen k věčnému mlčení, obrátil totiž augustinsko-anselmovský výrok následovně: "Rozum předchází víru."
ABÉLARDOVA ETIKA
- Abélard tvrdí, že čin je dobrý, nebo špatný pouze v závislosti na jeho úmyslu (intenci) - jestliže je intence zlá, čin je hříchem, jestliže je dobrá, hříchem není
- křesťanem není dle Ab. ani tak ten, kdo dodržuje církevní dogmata, ale spíše ten, kdo žije křesťanským způsobem života, aniž třeba zná Krista
Vedle scholastiky se prosazuje mystika (rozdíl mezi nimi je následující: scholastická dialektika pátrá po Bohu logickými postupy, mystika naopak rozjímáním, osvícením
- představitel mystiky: Bernard z Clairvaux