Tato kniha vás přehledově provede filosofií od sklonku antiky do konce středověku.
| Stránky: | E-learningový portál Obchodní akademie a hotelové školy Třebíč |
| Kurz: | Společenské vědy |
| Kniha: | Středoškolská filosofie - STŘEDOVĚK - KNIHA |
| Vytiskl(a): | Nepřihlášený host |
| Datum: | Čtvrtek, 21. listopad 2024, 20.58 |
Dobová charakteristika
Situace v rozkládajícím se Římě zoufalá - vykořisťování otroků, měšťané udržováni v relativní spokojenosti, aby se nebouřili, principem PANEM ET CIRCENCES (=chléb a hry, tzn. císař je pohostil a poskytl zábavu v koloseu), morálně i právně Řím v neúnosném stavu, proto se začínají lidé přiklánět k náboženství (jinými slovy sílí religiozita). Filosofie se stává cestou, jak se dostat k Bohu.
Myšlenkové proudy
GNOSTICISMUS (1. - 3. století) - spekulace o tom, jak vznikl svět, inspirován Orientem, není divu, že křesťanství gnosticismus zavrhlo.
SYNKRETISMUS - slučování prvků nesourodých až protichůdných myšlenkových soustav
NOVOPLATÓNISMUS - posluchači z řad římské "smetánky", navazování na Platóna
Osobnosti těchto proudů
Markión ze Sinópy - gnostik, který kontroverzně tvrdil, že Kristus nás spasil nejen od světa, ale i od Boha, jenž svět stvořil, aby nás učinil dětmi jiného, neznámého Boha... Silně pohrdal tělesností, tělesným sexuálním uspokojováním.
Filón Alexandrijský - synkretik, hledal spojení mezi řeckou filosofií a Starým zákonem (např. Hérakleitos se naučil teorii protikladů u Mojžíše apod.)
Plótinos - novoplatonik, např. dle Platónova upřednostňování duchovního před fyzickým se snažil odpoutat od těla, dokonce se nenechal ani namalovat, prý se za své tělo přímo styděl; Dle Plótina je Bůh všechno, co je kolem nás, Bůh je vším. Cesta k Bohu znamená touhu po dobru a krásnu.
Křesťanství - jeho vznik zasazen do Palestiny, jako myšlenkový a náboženský směr vzniká v 1. století n.l.
Pozemské hodnoty jsou v křesťanství přeorganizovány ("blažení jste vy chudí")
1) Ježíš Nazaretský - do jeho osoby se vtělil Bůh, proto se někdy říká Kristu "Bůh" nebo "Syn Boží", učinil mnoho zázraků, třetí den po ukřižování vstal z mrtvých, za dalších 40 dní vstoupil na nebesa. Prameny, z nichž poznáváme osobnost Ježíše, jsou 1) kanonické texty (do Bible přijaté) a 2) apokryfy (do Bible nepřijaté, považovány za podvrhy, falsa).
2) Pavel z Tarsu - někdy považován za druhého zakladatele křesťanství, autor epištol - dopisů, které psal v letech 53 - 58, zřejmě zahynul při Neronově běsnění proti křesťanům, Pavel inklinoval ke stoicismu či novoplatónství
3) evangelia - jádrem Nového zákona, Markovo, Matoušovo a Janovo e. tvoří synoptická evangelia (tzv. mají mnoho shodných míst)
4) Propojení s filosofií: Křesťanství vykazuje mnohé rysy shodné s Platónem, který se také hodně zabýval duší a jejím koloběhem, jejími stránkami (žádostivou a umírněnou), křesťanství bylo platónstvím ovlivněno.
Sokrates je často stavěn názorově vedle Krista, neboť v Obraně Sokratově Platón zobrazuje Sokratův postoj o přednosti péče o duši před starostí o peníze.
Ježíš se představuje: "Jsem, kterýž jsem." Filosoficky to znamená, že jeho jménem i podstatou je celé BYTÍ.
5) Související pojmy
ESCHATOLOGIE = učení o posledních věcech světa a člověka
MONOTHEISMUS = víra v jediného boha
PACIFISMUS = odmítání jakékoli války
- patristika byla nazvána dle "církevních otců"
- patristika je silně ovlivněna novoplatonismem - viz předchozí kapitola
1) Apologetika (1. etapa patristiky)
- chránila víru proti mnohé konkurenci (proti gnosticismu, proti helénistické filosofii, proti státu)
- římskou elitu dokázali přimět k jinému uvažování, odlišnému od racionalismu antiky (lpění na racio = rozumu)
- dávali nevědomky víře filosofický rozměr, a tím se stávali zakladateli křesťanské filosofie
2) Systematika (2. etapa patristiky)
- již systematické a vědomé pěstování křesťanské filosofie
Osobnosti apologetiky
Justin Mučedník (zemřel mučednicky)
Tertulián (pocházel z afrického Kartága) - bránil se vnášení filosofie do křesťanství, proslul přístupem: "Věřím, protože je to protismyslné." Tím vyjádřil, že pro víru je specifická nerozumovost a protismyslovost, tedy iracionálost, jinými slovy, víra daleko přesahuje možnosti našeho mozku a smyslů, a proto Tertulián "VĚŘÍ" a nesnaží se racionálně víru "ZDŮVODNIT A DOLOŽIT". Tato vlastnost víry je dle Tertuliána její největší předností.
Osobnosti systematiky (nejsou tak výrazné jako apologeté)
----------------
Významnou roli měli v patristice tzv. charismatikové - ti, kterým byl dán dar slyšet hlasy, mít vidění, zázračně uzdravovat.V patristice dochází v římské říši ke spojování křesťanských obcí, vziká katolická církev (katholikos = obecný, celkový).
Křesťané neuznávali císaře za boha, což bylo důvodem jejich pronásledování. Až v roce 313 císař Konstantin I. (Veliký) církev zlegalizoval Ediktem milánským a křesťanství se stává součástí státu.
3) Augustinus Aurelius (4. - 5. stol), je vrcholem patristiky
- posledním mužem antiky a prvním mužem středověku
- silná zpověď v autobiografii Vyznání, kde přiznává svůj zhýralý život do svých 32 let (v 18 letech dítě s prostitutkou, pak žil s další, krádež,...)
- další dílo Augustina: O Trojici, O obci Boží
POJMY
- dokázal propojit filosofii s theologií, jeho fil. stylu se říká "radikální theocentrismus"
THEOCENTRISMUS = v centru, středu všeho je Bůh
- inspirací mu byl Plótinos (tedy opět novoplatonismus), samotný platónismus lze spatřovat v Augustinově myšlence božských idejí, které jsou modelem pro věci i lidi) a Bible, snažil se jej christianizovat, tedy propojit s Kristovými názory
CHRISTIANIZACE = pokřesťanštění
- dalším pojmem, který s Augustinem souvisí, je jeho prosazování kreacionismu, tzn. že Bůh stvořil (creare) svět z ničeho
KREACIONISMUS = směr, který řeší stvoření světa
AUGUSTINOVO KŘESŤANSTVÍ
- "...již pravda sama svými vlastnosti, které ji činí pravdou, totiž svou neměnností a věčností, svědčí o existenci nějaké neměnné a věčné bytosti, tj. o existenci Boha."
- Augustin zodpověděl dvě spekulativní otázky:
1) Co dělal Bůh v době předtím, než stvořil nebe a zemi? Augustin odpovídá, že Bůh nestvořil svět nikoli v čase, v nějaké běžící době, ale zároveň s časem. Tím se zcela smysluplnost otázky míjí. Na čas se již nelze ptát. Augustin v díle Vyznání prezentuje mnoho úvah o kategorii času. Vzhledem k tomu, že se každý okamžik stává ihned minulostí, lze o čase říci, že nemá trvání (nesetrvává).
2) Jestliže je Bůh jediný, kdo tvořil svět, kde se vzalo zlo? A. odpověděl, že zlo vlastně ve světě neexistuje, neboť jde jen o nedostatek dobra. Zlo je tedy menším množstvím dobra.
Tyto dvě otázky jsou Augustinovou theodiceou
THEODICEA = nauka o ospravedlňování Boha i vzhledem k existujícímu zlu ve světě.
Augustinovo ospravedlňování Boha je velmi optimistické, na malost člověka se naopak dívá velmi pesimisticky: "Co jsem já, který mluvím s Tebou? Jsem shnilá mrtvola, pokrm červů, smrdutá nádoba,..."
Nepoznáváme, abychom uvěřili v Boha, ale naopak, věříme, abych teprve potom porozuměli. ("Věř, abys rozuměl.")
Dílo O obci Boží rozlišuje Kainovo plémě, které chce žít v hříchu podle těla, symbolem je Babylon a představuje obec pozemskou; na druhé straně plémě Ábelovo, které chce žít dle ducha, symbolem je Jeruzalém a jde o obec Boží. Tato teorie byla pak využívána pro církevní pře se státem (papežství versus císařství).
Augustin chtěl theokratický stát, tedy stát, který by zaručoval církvi význačné postavení.
PSYCHOLOGIE
- jako první zavedl do psychologie INTROSPEKCI
ETIKA
Jak se Augustin vyrovnal s problémem svobodné vůle člověka?
"Člověk se svobodně rozhoduje k činům, o nichž už ale Bůh dopředu ví, že je člověk vykoná." Naše hříchy Bůh předvídá, ale nepředurčuje, to je rozdíl.
Velký problém je v Augustinově příklonu k názoru, že k víře lze donutit člověka i násilím, protože v tomto případě jde o donucení k lásce, respektive o láskyplné donucení.
Počátek středověku ve filosofii
Již u helénistické řecké (resp. římské) filosofie (kam spadá stoicismus, epikureismus a skepticismus) byl uveden rok 529, kdy císař Justinián zavřel všechny filosofické školy. Někdy je tento rok považován za počátek středověku.
Osobnosti středověké filosofie bez směrového zařazení
Boëtius (5. - 6. století)
- křesťan, jehož hlavním přínosem: seznamoval středověk s antickou filosofií, nadšeně překládal Aristotela či Platóna
- ve vězení napsal dílo Filosofie utěšitelka, fascinován stoicismem, v jeho duchu píše, že je nutné vše v našem osudu snášet s klidnou myslí, k majetku zaujímá vlažný postoj a kritizuje, že se lidé snaží vynikat vlastnictvím neživých věcí ve svých domech
- "Domnívám se, že lidem více prospívá osud nepříznivý než příznivý. Tento totiž předstírá a klame, ač se zdá, že lichotí. Onen však je pravdivý, když stálou změnou dokazuje, že je nestálý. Tento klame, onen poučuje..."
- řešil (jako Augustin) problém, jak je to s Božím předvídáním lidského jednání versus svoboda člověka v jednání - dle Boëtia Bůh vidí vše, co bylo, je a bude zároveň (simultánně), budoucnost je tedy jakoby přítomností.
Velmi důmyslná definice: "Bůh neomylně předvídá svobodné lidské činy."
-svým komenářem k dílu Aristotela a Platóna rozpoutal spor o povahu universalií
Pseudodionysios Aeropagités (Dionysius Aeropagita) (5. - 6. st.)
- vynikl v oblasti středověké mystiky, novoplatónik
Johannes Scotus Eriugena (9. st.)
- žije v období karolinské renesance, tedy v době franckého císaře Karla Velikého, který podpořil kulturní obrodu a obrat celkově k lepšímu a který povolal na svůj dvůr veškerou duchovní elitu Evropy, která ještě kde zbyla (Evropa totiž unavená a zdevastovaná Barbary)
- dle něj je Boží moudrost pramenem pro náboženství i pro racionalismus, rozum a víra spolupracují
- stejně tak Bůh a veškeré stvoření je jedno a totéž, nejde o dvě oddělené věci (téměř jde o pantheismus - Bůh je všude a ve všem)
- středem veškerého stvoření je člověk
Scholastika (odvoz. od scholé=škola, učená rozprava, studium)
- šlo o středověkou filosofickou metodu, jejímž jádrem byla dialektika
- dialektika = vedení učených sporů s využitím formální logiky, kterou zavedl Aristoteles a který byl mimo jiné pro tuto dobu Filosofem s "F"
(dříve pojem dialektika používal Platón, který dialektikou nazýval správnou metodu, kterou používají praví filosofové, kteří rozumí, alespoň částečně, dokonalým ideám neboli orientují se ve světě idejí apod.)
- scholastika chápe filosofii jako "služku", která slouží teologii
- scholastika chce použitím rozumu a filosofii otevřít co největší "okno" do oblasti víry a církve (a tím vyřešit námitky, jaké rozum vznáší k věcem víry)
- dnes je scholatika vnímána jako prázdné řečnění o rádoby filosofických problémech (scholatika si za to může sama, protože bohužel ve výsledku nepřinášela nic nového)
SPOR O UNIVERSALIA (universalia = rody, druhy, obecniny)
Problémem bylo: existují rody a druhy skutečně a samostatně, nebo je to jen kategorie v naší hlavě, kterou si pomáhá náš rozum při třídění věcí?
Scholastikové zaujali dva postoje:
Realisté: rody a druhy (universalia) jsou skutečné, reálné (reálně existuje červená barva=druh, stejně tak jako existuje červený hrnek=věc)
Nominalisté: rody a druhy jsou jen jména (nomina), nemají reálnou existenci (př. neexistuje žádná barva=druh, existují pouze konkrétní barevné věci)
Pro teologii byl nominalismus nebezpečný, protože podle jeho teorie tedy nemůže Bůh(=berme jej jako věc) existovat jeden ve třech osobách (=osobu berme jako druh), ale musí existovat tři konkrétní bohové (tedy tři věci), nikoli nějaký jeden obecný druh - v tomto případě např.osoba - v různých podobách)
Anselm z Canterbury (11. - 12. st.)
- od Augustina převzal "Věřím, abych rozuměl." (Nebo také "Ničemu neporozumím, jestliže tomu nejprve neuvěřím." Nebo také "Víra hledající své vlastní porozumění.") Všechny tři citace vyjadřují takřka totéž. Tento přístup nazýváme teologickým racionalismem.
Dílo: Proslogion (Oslovení Boha) - zde podává logická zdůvodnění existence Boha a jeho maximální dokonalosti (mezi Boží dokonalosti patří i jeho skutečná existence, neboť kdyby neexistoval reálně, skutečně, nebyl by nenajvýš dokonalý apod. - říká se tomu "ontologický důkaz Boží existence"
Pierre Abélard (11. - 12. st.)
- velký učenec a velký milenec", známý poměrem s dívkou, která mu byla svěřena ke vzdělávání v teologii, za to jej strýc dívky a další členové její rodiny v noci přepadli a vykastrovali jej
- souzen církví, soud podnícen Bernardem z Clairvaux, který jej obvinil z nebezpečné racionality, která se prý vyznačovala intelektuální pýchou a snahou vše rozumově vysvětlit - nakonec odsouzen k věčnému mlčení, obrátil totiž augustinsko-anselmovský výrok následovně: "Rozum předchází víru."
ABÉLARDOVA ETIKA
- Abélard tvrdí, že čin je dobrý, nebo špatný pouze v závislosti na jeho úmyslu (intenci) - jestliže je intence zlá, čin je hříchem, jestliže je dobrá, hříchem není
- křesťanem není dle Ab. ani tak ten, kdo dodržuje církevní dogmata, ale spíše ten, kdo žije křesťanským způsobem života, aniž třeba zná Krista
Vedle scholastiky se prosazuje mystika (rozdíl mezi nimi je následující: scholastická dialektika pátrá po Bohu logickými postupy, mystika naopak rozjímáním, osvícením
- představitel mystiky: Bernard z Clairvaux
Charakteristika 13. století
- vrcholná gotika
- papež se považuje za vládce celého světa i všech panovníků
- proti církvi se sdružují heretická hnutí (valdenští a albigenští), zvaní taky jako kataři (=čistí, odtud slovo kacíři)
- církev začíná psát nejhanebnější kapitolu svých dějin - zřizuje inkvizici - posláním inkvizice je pátrat po kacířích (založena v Toulouse 1229)
Západní křesťanské myšlení ovlivněno třemi proudy:
1) Arabskou a židovskou filosofií (které interpretovaly především Aristotela - odtud označení "arabský aristotelismus")
2) Založením františkánského a dominikánského řádu
3) Vznikem univerzit
Ad 1) Arabský aristotelismus
Arabové vlastnili zdroje antického vědění (díky válečnému dobývání) - Židé je převedli do hebrejštiny a z té potom byly přeloženy do latiny západnímu světu (tak se vlastně Aristoteles "dostal" z arabského světa "zpět" do Evropy) -paradoxně Arabové znali Aristotela lépe, než jej znal Západ
Avicenna (arabsky IBN SÍNÁ)
dílo Kniha uzdravení - přehled tehdějších znalostí, byl to lékař, přírodovědec a hlavně přední komentátor Aristotela
Averroes (arabsky IBN RUŠD)
- vypracoval komentáře Aristotela pro islámské školy (přísloví: "Aristoteles vysvětlil přírodu, Averroes Aristotela"), přezdívka Komentátor
Ad 2) Sv. František z Assisi -
františkáni (nebo též minorité) a dominikáni (žebravé řády)
- stejně jako Augustin mládí plné rozkoší, od r. 1979 je patronem ochránců životního prostředí
- chtěl program řádu postavit na chudobě, ale pravděpodobně tato hodnota nebyla tak úplně přitažlivá pro další příznivce, proto se řád nerozrostl tak, jak František doufal
- požadavek hledat Boží stopy všude ve věcech (filosofie tomu říká jsoucnech)
- František hluboce prožíval Kristovo utrpení, což měla symbolizovat jeho stigmata (pět ran na těle, které se mu objevily, přesněna místech, kde byl ukřižován Kristus)
- bohužel mnozí františkáni i dominikáni se stávali inkvizitory
Ad 3) Univerzity
Sorbonna (13. století), Pražská univerzita (1348) - svobodný, studentský duch univerzit pro církev obávaným nebezpečím
Aristoteles a církev
Obliba Aristotela byla pro církev nebezpečná, někteří myslitelé z aristotelovského pojetí hmoty odvozovali, že Bůh = hmota, proto Aristoteles veřejně zakázán a jeho učení odsouzeno biskupem!!!
Albert Veliký
- prokázal službu katolickému náboženství, kterému se nedostávalo argumentů před rozumovou kritikou - proto oddělil pole rozumu (kterému se má věnovat jen filosofie) a pole víry (kterému se má věnovat jen teologie), přičemž filosofie pracuje vědečtěji, naproti tomu teologie pracuje na základě zjevení, víry, Ducha svatého
- byl velkým učitelem Tomáše Akvinského
Tomáš Akvinský (13. st.) - symbol slunce
- církev jeho učení prohlásila za své oficiální
- 1323 po smrti kanonizován = prohlášen za svatého
-jeho bratři ho chtěli svést z cesty víry, proto mu připravili do pokoje prostitutku, on ji ale vyhnal, celkově byl podivínem, "workholik" (zároveň diktoval 4 písařům své texty)
- dílo: Summa teologická (suma = celek) a Summa proti pohanům
1) Téma č.1 = Aristoteles a jeho vysvětlení
- věnoval se tomu, aby Aristoteles přestal být pro středověk a církev nebezpečím - viděl totiž, že aristotelismus je velmi moderní a žádané téma, tudíž se snažil vysvětlit Aristotela tak, aby vyhovoval době (například Boha definoval dle Aristotela - vzpomeňme učení o látce a formě - jako formu, která existuje bez látky, dále například tělo a duše - křesťansky děleno - jsou analogií látky a formy).
Aristotelovsky také odvodil, že věci se stávají jedinečnými díky hmotě (látce). Pozn. Aristoteles ale uznával spíše jako významnější formu!
Tento proces nazýváme christianizací Aristotela = pokřesťanštění Aristotela!
2) Pět cest
Tomášových "pět cest" = pět stop Boha, které ve světě zanechal a které Tomáš zachycuje
1) Důkaz z pohybu - všechny věci, které se pohybují, jsou něčím dávány do tohoto pohybu, na počátku musí ale být něco, co je jakýmsi prvním hybatelem, kdo rozpohyboval první věc (=Bůh)
2) Důkaz z účinné příčiny - všechny věci mají svou příčinu, ale na počátku musí být první příčina (=Bůh)
3) Důkaz z možného a nutného - je nutné uznat existenci něčeho, co nemá příčinu nutnosti své existence odjinud, ale co je příčinou nutnosti existence všech ostatních věcí (=Bůh)
4) Důkaz ze stupňů dokonalosti - věci jsou různé - jsou také různě odstupňovány, nějaká musí být nejpravdivější, nejušlechtilejší, nejdokonalejší (=Bůh)
5) Důkaz z řízení světa - neživým, nemyslícím věcem musí být dán cíl jejich působení něčím myslícím, rozumným, z toho plyne, že existuje něco, čím jsou všechny přírodní věci řízeny ke svému cíli (=Bůh)
Asi nejvíce napadl tuto teorii Immanuel Kant v 18. st.
- ospravedlnění víry: "Některé pravdy rozum přesahují, ale to neznamená, že jsou protirozumové."
Mistr Eckhart z Hochheimu (13. - 14. st.)
- filosof a mystik - velmi složitý, tajemný, nejasný
- Bůh sám sebe poznává až ve svém stvořitelském díle, jako by svoje božství odhaluje až ve stvořených věcech
Jan Duns Scotus (13. - 14. st.)
- zakladatel mladší františkánské školy
- známý je pojmem "tatost" (jde o jeho neslouhlas s Tomášem Akvinským, který tvrdil, že věci se stávají jedinečnými díky hmotě X Scotus tvrdil, že k věci musí "přistoupit" FORMALITAS, což je jakási individuální přirozenost, která rozhodne, že daná věc je "tato" neboli taková, jedinečná (odtud "tatost").
Pozn. Pokud by Scotus respektoval Akvinského názor, že věci se stávají jedinečnými díky hmotě, jak by se to řešilo v případě duše, která je sama o sobě jen formou? To byl např. důvod, proč s ním Scotus nesouhlasil.
William Occam (13. - 14. st.) - františkán
teorie terminismu neboli konceptualismu - dle ní existují reálně jen jednotlivé věci, nikoli obecniny (universalia) - to je klasická teorie nominalismu, Occam ovšem přidává: pojem, který zahrnuje mnoho jednotlivin, tedy obecný pojem, je jen prázdným termínem, konceptem (obyvatelstvo ve skutečnosti neexistuje, existují jen jednotliví obyvatelé)
"Jsoucna nesmějí být rozmnožována, aniž by to bylo nutné." (Tím míní zbytečné vymýšlení různých principů, forem a dalších složitých pojmů. Stačí, pokud se budeme bavit např. o "individuální věci", a budeme si rozumět, nač vymýšlet "princip individuace", kterému mnozí nerozumí apod.)
Zdroje:
Tretera, I. Nástin dějin evropského myšlení. Od Tháleta k Rousseauovi. Praha: Paseka, 2002.
Störig, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000.