Vývoj češtiny

1 Vývoj jazyka

Vývoj jazyka

Ve 13. století:  r‘› ř (r’epa ›řepa)

                         g › h (gora › hora, noga › noha)

12. – 14. stolení:

1.      a › ě (duša › dušě, muža › mužě)

á › ie (po měkkých souhláskách, na konci slova ve všech případech, uvnitř slova jen po měkkých souhláskách (duša › dušie)

2.      u, ú › i, í po měkkých souhláskách (dělajú › dělají, dušu › duši)

ie › ě › e jen po b, p, v se ie (je) udrželo (věk, běh, měna)

14. – 16. století:

1.      ó › uo › ů (kóň › kuoň › kůň; vóz › vuoz › vůz)

2.      ú › ou (do pol. 19. století psáno au) (súd › soud) – uprostřed a na konci slova

3.      ie › í (viera › víra)

4.      é › í (obilé › obilí)

aj › ej (vajce › vejce, ale dosud pět vajec)

5.      rovněž zaniká duál (dvojné číslo); duál jen dva, dvě (dvěma) – oba, obě – oči, uši, ruce, nohy, prsa, ramena, kolena.

6.      rozlišení podstatných jmen podle životnosti –i / -ové postupně vzniklo –e / -y

7.      odlišení jmen typu vladyka, panoše od vzorů žena, duše.

8.      zánik měkkých minulých časů (jednoduchých – aorist)

9.      rozšíření koncovky –m od sloves jsem, viem, jiem, dám, mám na ostatní.

Praslovanština

Skupiny –or / -oe / -er / -et / -tj / -dj / -kt se vyvíjely různě, skupiny –dl- / -tl- zachovány pouze v západoslovanských jazycích, v ostatních se zjednodušily

1.      splývání dvou samohlásek (v češtině nejvíce) – nová – novaja

2.      zánik jerů ъ љ (zčásti zanikly, zčásti byly nahrazeny jinými samohláskami, sudé byly v češtině nahrazeny e. Zůstávají v ruštině.

3.      zánik nosových samohlásek (zůstávají v polštině)

4.      praslovanský přízvuk byl volný, pohyblivý, zůstává v ruštině, v češtině se ustálil na 1. slabice, v polštině na předposlední.

V praslovanštině krátké a dlouhé samohlásky, rozdíl se zachoval v češtině a slovenštině, délky se zkrátily v ruštině, polštině a bulharštině.