Přehled
| Stránky: | E-learningový portál Obchodní akademie a hotelové školy Třebíč |
| Kurz: | Český jazyk (jazyk a sloh) |
| Kniha: | Slovní druhy |
| Vytiskl(a): | Nepřihlášený host |
| Datum: | Sobota, 23. listopad 2024, 16.55 |
Slova ohebná
Podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa.
Podstatná jména (substantiva) jsou názvy osob, zvířat a věcí, vlastností, dějů a vztahů.
- dělí se na: konkrétní (stůl)
abstraktní (radost)
- určujeme pád, číslo, rod, vzor (u rodu mužského i životnost a neživotnost)
- Skloňování – tvoření různých pádů. Rozlišujeme kmen a koncovku. Kmen je část společná všem tvarům slova, většinou zůstává nezměněn, ke kmeni se připínají různé koncovky, které se podle pádů mění. Slova se stejnými koncovkami v pádech zastupují vzory.
Slova neohebná jsou:
- příslovce
- předložky
- spojky
- částice
- citoslovce
Tyto slovní druhy se neskloňují ani nečasují.
Podstatná jména (substantiva) jsou názvy osob, zvířat a věcí, vlastností, dějů a vztahů.
- dělí se na: konkrétní (stůl)
abstraktní (radost)
- určujeme pád, číslo, rod, vzor (u rodu mužského i životnost a neživotnost)
- Skloňování – tvoření různých pádů. Rozlišujeme kmen a koncovku. Kmen je část společná všem tvarům slova, většinou zůstává nezměněn, ke kmeni se připínají různé koncovky, které se podle pádů mění. Slova se stejnými koncovkami v pádech zastupují vzory.
- určujeme pád, číslo, rod, vzor
Pády 1. pád – Kdo, co
2. pád – Koho, čeho (čí)
3. pád – Komu, čemu
4. pád – Koho, co
5. pád – oslovujeme, voláme
6. pád – (o) kom, (o) čem
7. pád – kým, čím
Číslo – jednotné
- množné
1. Rod mužský (rozlišujeme i životnost a neživotnost)
Vzory: neživotné hrad (tvrdý)
stroj (měkký)
životné pán (tvrdý)
muž (měkký)
předseda (tvrdý)
soudce (měkký)
2. Rod ženský žena (tvrdý)
růže (měkký)
píseň
kost
3. Rod střední město (tvrdý)
moře (měkký)
kuře (v j.č. měkké, v mn.č. tvrdé)
stavení (dlouhý)
- určujeme rod (životnost) číslo, pád, vzor (mimo vzoru se ve všem shodují s podst. jm.)
Mladý (tvrdé př. j.)
Jarní (měkké př. j.)
Přídavná jména (adjektiva) vyjadřují vlastnosti osob, zvířat, věcí a jevů označených podstatných jmen, nebo zpřesňují nebo jinak vymezují význam podstatných jmen.
- ve větě to bývá většinou shodný přívlastek (otcova knížka) / Pozor! Přívlastek neshodný bývá podst. jm. (např. knížka otce)/, nebo doplněk (Petr seděl zamyšlen.), nebo jmennou částí přísudku (Petr je nemocný.)
Stupňování přídavných jmen
1. stupeň vyjadřuje základní stupeň vlastnosti (veselý, malý)
2. stupeň vyjadřuje při srovnávání větší míru nějaké vlastnosti, tvoří se od zákl. př. jm. příponou -ejší, -ější, -ší, -í (menší)
3. stupeň vyjadřuje největší míru vlastnosti, tvoří se z 2. stupně předponou nej- (nejveselejší, nejmenší)
Pozn.: u některých př. jm se
Menší a nejmenší míra vlastnosti se vyjadřuje vždy pomocí příslovcí (méně schopný, nejméně průkazný)
- určuje se pád, číslo a rod (shodují se s podst. jm.) a druh
Druh přídavných jmen
- př. jm. tvrdá (vzor mladý)
- př. jm. měkká (vzor jarní)
- př. jm. přivlastňovací (vzor otcův, matčin)
Otcův, matčin (přivlastňovací př. j.)
Zájmena (pronomina) jsou slova, která sama neoznačují osobu, zvíře, věc nebo vlastnost, nýbrž jen zastupují příslušná podst. jm. a př. jm.
- určujeme pád, osobu, číslo, čas a zařazujeme ke vzoru
1. osobní (já, ty, on, ona, ono, my, vy oni, ony, ona)
2. zvratná (se, si)
3. přivlastňovací (můj, tvůj, náš, váš, jeho, její, jejich, svůj)
4. ukazovací (ten, ta, to, ..., tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám)
5. tázací (kdo, co, který, jaký, čí...)
6. vztažná (jenž, který(ž), jaký, čí, kdo(ž), co(ž) ...)
7. neurčitá (někdo, něco, něčí, některý, nějaký, kdosi, cosi, čísi, kterýsi, jakýsi, každý, všechen, všichni, ...)
8. záporná (nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný)
- určujeme osobu, číslo, čas, (rod), vzor
Osoba v j. č. 1. já v mn. č. 1. my
2. ty 2. vy
3. on, ona, ono 3. oni
Čas minulý (předminulý)
přítomný
budoucí
Rod – rozlišujeme zájmena - bezrodá (mají pro rod mužský, ženský a střední tytéž tvary (já, ty, my, vy, se, kdo, co)
- rodová (vyjadřují různými tvary rod mužský, ženský a střední a u m. rodu životnost a neživotnost (naši, vaši)
- určujeme pád
- dělíme na určité a neurčité
1. základní (odp. na otázku kolik) jeden, dva, patnáct, sto, několik
2. řadové (odp. na otázku kolikerý) dvoje, dvojí, troje, čtvery
3. druhové (kolikerý) dvoje, dvojí, troje, čtvery
4. násobné (kolikanásobný, kolikrát) dvojnásobný, jednou
5. podílné (po kolika) po jednom, po dvaceti, po několika
Skloňování
- řadové, druhové a násobné se skloňují podle vzoru mladý, nebo jarní
- základní č. (jeden = ten, tři, čtyři = kost, několik, kolik, tolik mnoho = jen 2 tvary několika
málo = nesklonné, pokud stojí samo o sobě, skloňuje se, u číslovky dva a oba jsou
zbytky duálu – se dvěma, oběma chlapci
Slovesa (verba) vyjadřují děj, a to činnost nebo stav. Vyjadřují stav, změnu stavu podmětu, nebo děj vůbec (prší, hoří)
- určujeme osobu, číslo, čas, způsob, rod, vid a zařazujeme ke slovesné třídě a ke vzoru
- rozlišujeme tvary určité (jsou ve větě slovesným přísudkem) – Otec pracuje., nebo neurčité (nejsou přísudkem) – Mýlit se je lidské.
Způsob – oznamovací (na konci věty bývá tečka)
- rozkazovací (při silném důrazu na konci bývá vykřičník)
- podmiňovací – přítomný (psal bych)
- minulý (byl bych psal)
Slovesný rod - činný (vyjadřuje činnost podmětu (maluji)
- trpný (vyjadřuje činnost někoho jiného než podmětu (obraz byl malován malířem)
Slovesný vid – nedokonavý (vyjadřuje děj probíhající, neohraničený v minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti, můžeme si říci pořád, maloval jsem, maluji, budu malovat)
- dokonavý (vyjadřuje děj ohraničený, ukončený v minulosti nebo budoucnosti (namaloval jsem, namaluji)
1. třída -e - vzory tvrdé (kmen přítomný zakončen souhláskou tvrdou n. obojetnou)
NESE, BERE
- vzory měkké (kmen přítomný zakončen souhláskou měkkou)
PEČE, MAŽE, UMŘE
2. třída -ne TISKNE, MINE, ZAČNE (minulý čas: tiskl, ale minul – po souhlásce - l,
po samohlásce – nu)
3. třída -je KRYJE, KUPUJE
4. třída -í PROSÍ, TRPÍ, SÁZÍ
5. třída -á DĚLÁ
Příslovce (adverbia) jsou slova, která vyjadřují různé bližší okolnosti dějů, jaké je místo (je zde), čas (přijde hned), způsob (pracuje dobře) a příčinu, důvod (proto přišel), nebo označují stupeň vlastnosti (velmi dobrý) nebo míru předmětu (dost peněz) apod.
- ve větě bývají především jako příslovečné určení (Petr ráno vyběhl vesele a rychle), nebo přívlastku neshodného (cesty pěšky)
- bývají základem jednočlenných vět – ve spojení s být (je mi líto)
- bez být (lze říci)
- záporné příslovce (ne, nikoli, ni)
1. stupeň vyjadřuje základní stupeň vlastnosti nebo míry (zdravě)
2. stupeň vyjadřuje při srovnávání větší míru nějaké vlastnosti, tvoří se z
3. stupeň vyjadřuje největší míru, míry nebo vlastnosti. Tvoří se z 2. stupně předponou nej- (nejzdravěji)
Předložky (prepozice) jsou slova, která vyjadřují podobné bližší okolnosti jako příslovce, ale teprve ve spojení se jmény, jejichž pád řídí. Teprve v těchto pádech předložkových uplatňují svůj význam slovní a vyjadřují vztahy mluvnické.
- ve větě bývají součástí příslovečného určení, řidčeji předmětu, přívlastku nebo doplňku (v bitvě, do lesa, na květiny, pro vlast)
1. vlastní – původní (v, do, s, pro, k, bez, proti, ...)
2. nevlastní (jsou zároveň i jiným slovním druhem – příslovcem nebo podst. jm. (kolem, blízko, místo, pomocí, prostřednictvím, vedle)
Spojky (konjunkce) jsou slova, která spojují jednotlivé větné členy nebo věty a teprve ve spojení s nimi nabývají svého významu, jehož obsahem je zpravidla označení charakteru větné vazby nebo věty (a, i, ale, aby, že, když, protože, ...)
1. souřadicí – spojují souřadné věty nebo členy (a, i, nebo, anebo, ale, avšak, neboť, ani, - ani, ať)
2. podřadicí – spojují větu vedlejší k větě řídící (když, jakmile, protože, že, aby, -li, kdyby, ač)
Částice (partikule) jsou slova, která uvozují věty a označují druh nebo charakter věty nebo i slova, rozkaz, otázku, zvolání, nebo různé jejich modální odstíny nebo citové zabarvení (ať, nechť, kéž)
- samy nejsou větnými členy, nespojují věty, ani větné členy, vyjadřují pouze významové odstíny větných členů
- zpravidla stojí na začátku věty, nebo před členem, který vytýkají
Citoslovce (interjekce) vyjadřují nálady, city a vůli mluvícího (ach, ó, běda, brrr, pst, kšá), nebo na něco upozorňují (hle, hele), anebo označují hlasy a zvuky (chacha, vrkú, krá, bác, cink, prásk)
- stojí zpravidla samostatně, nevstupují do větných vztahů s jinými slovy
- od ostatních slov ve větě se zpravidla oddělují čárkou, nebo vykřičníkem (Nu, copak to znamená? Hoho!)
- výjimečně mohou být citoslovce začleněny do věty např. jako přísudek (Straka chňap po prstenu) nebo podmět (Krá, krá se ozývalo ze všech stran)