| Stránky: | E-learningový portál Obchodní akademie a hotelové školy Třebíč |
| Kurz: | Český jazyk (jazyk a sloh) |
| Kniha: | Český jazyk - přehled k maturitě |
| Vytiskl(a): | Nepřihlášený host |
| Datum: | Sobota, 23. listopad 2024, 17.33 |
Čeština - národní jazyk, diferenciace češtiny
Čeština se vyvinula během více jak tisíciletého vývoje našeho národa. Čeština jako národní jazyk je vícevrstevný. Základní podobou našeho nár. jazyka je spisovný jazyk. Je to jazyk , kterého se používá (spíše mělo by se používat) písemně i ústně ve veřejném životě, v různých dokumentech, vědeckých a úředních spisech, měl by být používán ve škole, rozhlase i televizi, divadle i filmu apod. V běžném životě se však mluví obecnou češtinou, neodlišuje se příliš od spisovné češtiny (např. místo ý se používá ej - velkej- ,místo é - í -mlíko).
Podoba češtiny se však velice často mění místně, vznikají dialekty (nářečí). Velkým pohybem obyvatelstva rozdíly v nářečích postupně ustupovaly. Přetrvávají nářeční znaky společné větším oblastem, znaky malých nářečí mizejí. Vznikají tzv. interdialekty (nadnářeční útvary): interdialekt hanácký, východomoravský, slezský aj. Nejpůvodnější nářečí se dochovala v chodské oblasti, v Podkrkonoší, na Moravském Slovácku.
Sociální diferenciace češtiny:
1/ profesní mluva (železničářská, zednická aj.)
2/ slang (myslivecký, školní aj.)
3/ argot (mluva lidí z okraje společnosti)
Indoevropské jazyky
Na světě je několik tisíc jazyků. Odhaduje se kolem tří, ale i čtyř až pěti. Přesný počet je obtížné zjistit, protože hlavně u indiánských a černošských jazyků je téměř nemožné rozlišit, co je samostatný jazyk a co jen nářečí. Některé jazyky dosud nebyly probádány a popsány.
Příbuzné jazyky tvoří tzv. jazykové rodiny.
Nejpropracovanější skupinou je jazyková rodina indoevropská. Jazyky indoevropské dělíme na několik větví:
1/ indoíránské jazyky - védština, sánskrt, prákrt, nepálština, pandžávština (u nás varianta
tohoto jazyka u Rómů),kurdština, afghánština aj.
2/ arménský jazyk
3/ řecký jazyk
4/ albánský jazyk
5/ italické jazyky - základ tvoří latina, z hovorové latiny se vyvinuly dnešní románské
jazyky (italština, španělština, katalánština, portugalština, francouzština,
provensálština, rumunština, rétorománské jazyky v Alpách)
6/ keltské jazyky - velština, irština, skotština
7/ germánské jazyky - a/ východogermánské -vymřelé ( mluvili jimi Gótové a Vandalové)
b/ severogermánské - švédština, norština, islandština, dánština
c/ západogermánské - němčina, angličtina, holandština, vlámština,
burština
8/ baltské jazyky - litevština, lotyšština, vymřelá pruština. Litevština má nejblíže k prajazyku
9/ slovanské jazyky - a/ západoslovanské jazyky -polština, čeština, slovenština, lužická
srbština (horní a dolní )
b/ východoslovanské jazyky - ruština, běloruština, ukrajinština
c/ jihoslovanské jazyky - srbština, chorvatština, slovinština,
bulharština, makedonština, patřila by sem i staroslověnština
Pozor! Maďarština, finština a estonština nepatří mezi indoevropské jazyky, nýbrž
k jazykům ugrofinským (uralským)!
Národní jazyk, diferenciace češtiny
Národní jazyk ( mateřština)
- jazyk, který nás spojuje s národním kolektivem, v němž žijeme - jednotící znak = sjednocuje národ
- někdy není jen jazykem jednoho národa (např. němčina - Německo, Švýcarsko a Rakousko, francouzština - Francie, Belgie, část Kanady a Švýcarska)
- historický jev, který se ve společnosti vyvíjí a hlavně se obměňuje a mění slovní zásoba.
Slovní zásoba
- odráží všechny změny ve společnosti, vyvíjí se - archaismy jsou nahrazovány novými výrazy. Není to útvar jednolitý, ale mnohovrstevný.
Spisovný jazyk
- reprezentativní útvar národního jazyka
- používá se u státních a jiných dokumentů, vědeckých a úředních spisů, literární tvorby a je to jednací jazyk oficiálních zasedání.
- za spisovný jazyk je považován ten jazyk, kterým mluví většina národa - vznikl na základě nářečí
- u nás je za spisovný jazyk považováno středočeské nářečí
Nářečí
- jazyk určité uzavřené oblasti
Diferenciace češtiny :
1. územní - během svého vývoje se spisovný jazyk od svého východiska vzdálil a určité oblasti užívají nářečí.
- většina území užívá obecné češtiny = má hovorovou (mluvenou) podobu
- nářeční rozdíly přibývají od centra Čech k okrajovým oblastem , kde je nářečí největší (okrajové oblasti - Chodsko, Podkrkonoší , Doublevsko)
- Morava - nářečí (Moravské Slovácko -východní Morava, Hanácko, Slezsko)
Nářečí se pomalu stahuje, dochází k nadnářečí tzv. interdialektu ( interdialekt = prolínání nářečí v jednotlivých oblastech).
Čeština patří k jazykům s menším nářečním rozrůzněním, tzn. rozdíly mezi nářečími nejsou
takové, aniž bychom si nerozuměli (například oproti nářečí německému.)
2. sociální - cílem je vyjádřit solidaritu příslušné skupiny, aby ostatní nerozuměli
a) profesní mluva - mluva různých povolání (herců, horníků, zedníků)
b) slang - mluva zájmových skupin (myslivecký, studentský ...)
c) argot - mluva deklasovaných společenských vrstev. Deklasovaný - vyhoštěný z určité společenské třídy (vězeň, zloděj, ...) - je to nejvyvinutější nářečí (např. peníze = chechtáky)
- některá slova přešla do obecné češtiny (prachy, špicl, prkenice ...)
Věta jednoduchá
Věta - celek slov mluvnicky spojených, slovní vyjádření myšlenky, jednotka sdělení - má stránku
a) významovou = je významově ucelena
b) mluvnickou = soustava vztahů mezi větnými členy
c) zvukovou = uzavřený zvukový celek
d) grafickou = začíná velkým písmenem, končí interpunkčním znaménkem
Syntax nauka o větě.
Věta jednoduchá
= jednoduchý větný celek vyjadřující jednu myšlenku
Část - podmětovou - podmět + jeho rozvíjející větné členy
- přísudkovou - přísudek + jeho rozvíjející vět. členy
Dělení vět jednoduchých
A) podle členitosti:
1. dvojčlenné - obsahují část podmětovou i přísudkovou, můžeme určit podmět i přísudek a patří sem i věty s podmětem nevyjádřeným:
např. Slunce hřeje. Píšu dopis.
2. jednočlenné – nemají část podmětovou a přísudkovou, obsah věty je vyjádřen jedním základním větným členem, který může být holý nebo rozvinutý.
- věty slovesné, jen citoslovce, nápisy, nadpisy, názvy, pozdravy, oslovení, pokyny, povely, tělesné pocity, duševní stavy, přírodní jevy,
a) slovesné - Sněží. Bolí mě v krku. Je slyšet hudbu.
b) jmenné - Ředitelna, Nouzový východ, Psohlavci
c) infinitivní - Sedět. Odbočit vlevo.
d) příslovečné - Vpřed! Pozor! Dobře!
e) citoslovečné - Ach. Br! Pst! Nate!
B) podle postoje mluvčího:
1. oznamovací- předávají informaci posluchači nebo čtenáři
2. tázací
a) zjišťovací - zjišťují správnost nebo nesprávnost informací (ano – ne)
b) vylučovací - uvádějí několik možností ( ... nebo ...)
c) doplňovací - žádají o doplnění informace (Kdo mi poradí?)
3. žádací
a) rozkazovací - vyjadřují příkaz nebo zákaz, pokyn, prosbu ... Pomoz mi! Nechoď sem!
b) přací - vyjadřují přání, ale nikdo se neoslovuje Kéž bych ... ! AŤ ... ! Nechť ... !
4. zvolací - jde o věty oznamovací nebo tázací, které mají silné citové zabarvení, za větou se píše vykřičník. Jakou ty máš smůlu! Dáš už konečně pokoj!
Větné členy:
1. základní = podmět a přísudek
a) holý podmět + holý přísudek = věta holá
b) rozvitý podmět a přísudek = věta rozvitá
c) několikanásobný podmět a přísudek = věty několikanásobné
2. rozvíjející - přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk
Druhy souvětí:
1. souřadné - obsahuje nejméně dvě věty hlavní a jakýkoli počet vět vedlejších - spojeny spojkami souřadicími nebo jen čárkou
2. podřadné - obsahuje jednu větu hlavní a jednu či více vět vedlejších, které jsou závislé na některém členu věty řídící = věty vedlejší závisí na svých větách řídících jako její větný člen
- spojeny a) spojkami podřadicími = spojkové věty
b) vztažnými zájmeny nebo příslovci = vztažné věty
- spojky nejsou větnými členy, ale vztažná zájmena a příslovce větnými členy jsou.
Typy souvětí souřadných:
1. slučovací- věty jsou obsahově rovnocenné a pravdivé, jsou k sobě přiřazeny jako sobě rovné - spojeny - a, i, nebo, ani, také, pak, potom, nebo dvojitými spojovacími výrazy i-i, ani-ani, jednak - jednak, zčásti - zčásti, hned - hned, tu - tu, dílem - dílem nebo bez spoj. výrazů Děvčata vyšívala a chlapci kreslili. Tu projede auto, tu se objeví motorka.
2. stupňovací - druhá věta stupňuje (zesiluje) obsah první věty
- spojky a spojovací výrazy - ba, ba i, ba ani, dokonce, dokonce i a dvojité spojovací výrazy nejen - ale i, nejen -nýbrž i ... Nejen že neprohráli, dokonce zvítězili. Ves ztichla, ba i pes přestal štěkat.
3. odporovací - obsahy vět si navzájem odporují, jsou v nesouladu (protikladu) - spojky ale, avšak. však, jenže, nýbrž, leč, nicméně, ale zato, dvojité spoj. výrazy sice-ale někdy i spojka a může mít odporovací význam. Čekali jsme je, ale nepřišli.
4. vylučovací - obsahy vět se navzájem vylučují, bud' platí jedna možnost, nebo druhá. - spojky nebo, anebo, či, buď (ať) - nebo (anebo), buď – buď, ať - ať; v otázce vylučovací či, zdali-či. Musíš jít, anebo se můžeš zdržet.
5. důsledkové - první věta vyjadřuje příčinu (důvod) a druhá věta (se spojovacím výrazem) důsledek (účinek). - spojky proto, tedy, tudíž, a proto, a tedy, a tak. Nepršelo, a proto řeka vyschla.
6. příčinné (důvodové) - příčinu (důvod) vyjadřuje věta druhá připojená spojovacím výrazem - spojky neboť, vždyť, totiž. Požár se šířil, neboť vál vítr.
7. složité souvětí souřadné - tvořené alespoň ze 3 vět (2 VH + věty hlavní nebo vedlejší)
Pravopis - v souvětí souřadném se píše čárka před všemi spojovacími výrazy s výjimkou a, i, ani, nebo, anebo v poměru slučovacím, ale před a ve významu odporovacím, před nebo, anebo ve významu vylučovacím a před důsledkovými spojkami se čárka píše (a proto, a tak, a tedy).
Druhy vedlejších vět:
1. podmětná - vyjadřuje podmět věty řídící - spoj. výrazy vztažná zájmena kdo , co a spojky že, aby, kdyby ... - Kdo, co? + VH (např. Kdo se bojí, nesmí do lesa.)
2. předmětná - vyjadřuje předmět věty řídící - spojky že, aby, vztažná zájmena a příslovce kdo, co, ... kde, kam, odkud, kudy - pádové otázky kromě l. pádu + VH (např. Věděl, že přijdu. Nevím, kam šel.)
3. přívlastková - vyjadřuje přívlastek k některému podstatnému jménu věty řídící - spoj. výrazy - vztažná zájmena kdo, který, jenž a vztažné příslovce kde, kdy ... - jaký, který, čí? + HV (např. Žák, který vyhrál.).
4. přísudková - vyjadřuje jmennou část přísudku (jmenný přísudek) věty řídící, ale málo časté - často uvozeny spojkou jak (Obloha byla, jako když ji vymete).
5. doplňková - vyjadřuje doplněk věty řídící - spojky jak, kterak (Často vzpomínám na babičku, jak nám vypravovala.)
6. příslovečná - vyjadřuje příslovečné určení a rozvíjí přísudek věty řídící
a) místní - vyjadřuje místní určení - spoj. výrazy - příslovce kde, kam, odkud, kudy ... (Odešel tam, odkud přišel.)
b) časová - vyjadřuje časové určení nebo omezení, které se týká obsahu řídící věty - když, až, jakmile, než, sotva, sotvaže, zatímco, kdy, odkdy, dokdy, kdykoli, pokud, dříve (než) jak dlouho, jak často + HV (Přijdu, až budu chtít.)
c) způsobová - vyjadřuje příslovečné určení způsobu, míry nebo prostředku -.jako, jak, čím- tím. (tak) že, (tak) aby, pokud, jak, jakým způsobem + HV (Udělal to, jak nejlépe dovedl. )
d) měrová - jak mnoho, do jaké míry + HV (Křičel, až uši zaléhaly.)
e) příčinná (důvodová) - vyjadřuje příčinu (důvod) obsahu věty řídící - spoj. výrazy protože, že, poněvadž, jelikož - proč, z jaké příčiny + HV (Nepřišel, protože zaspal.)
f) účelová - vyjadřuje účel vzhledem k obsahu věty řídící (tj. okolnost, ke které směřuje naše jednání) - spojka aby, proč, za jakým účelem + HV. (Pracoval, aby uživil rodinu.)
g) podmínková - vyjadřuje podmínku, při které může nastat děj věty řídící - spojky jestliže, -li, kdyby, jestli, když - za jaké podmínky + HV. (Jestli budeš mít čas, přijď.)
h) přípustková - vyjadřuje přípustku, tj. okolnost, která je v rozporu s obsahem řídící věty - ačkoli(v), třebas, třebaže, přestože, i kdyby, i když, ač, byť, jakkoli - za jaké podmínky + HV (Vyjeli, i když bylo náledí.)
7. složitá souvětí podřadná - věty vedlejší vytvářejí také bohaté struktury složitých souvětí
Přísudek
- je nezávislý na jiném větném členu, shoduje se s podmětem;
- vyjadřuje děj Petr pracuje., přisuzuje někomu činnost, vlastnost Petr je mladý., stav Petr spí., změnu stavu Petr omládl.
- ptáme se otázkou: co dělá podmět?, co se děje s podmětem? ap.
Druh přísudku:
l. slovesný - vyjádřen určitým slovesným tvarem, shoduje se s podmětem v osobě a čísle, případně jmenném rodu Petr čte.
2. jmenný se sponou - je vyjádřen slovesem neplnovýznamovým + výrazem jmenné povahy = přísudek složený Dům je nový
3.neslovesný - věta neobsahuje určité sloveso, ale dělí se na část podmětovou a přísudkovou např. přísloví a rčení Sliby chyby, oznámení, telegramy, nadpisy, tituly, citoslovce Myš šup do díry.
Podmět
- je nezávislý na jiném členu, shoduje se s přísudkem
- vyjadřuje původce děje Chlapec zpívá., nositele činnosti, vlastnosti Obraz byl krásný. stavu Petr byl zdravý., někdy i cíl děje
-je vyjádřen nejčastěji podstatným jménem v 1. pádě, přídavným jménem, zájmenem já, on, číslovkou mnoho, všichni, infinitivem
- ptáme se otázkou: 1 . pádem Kdo? Co? + přísudek
Druhy podmětu
a) nevyjádřený - je zřejmý z tvaru slovesa, z jeho koncovky - je bud' v
b) všeobecný - blíže neurčený, ale osobní, např. všichni, člověk, lidé, někdo (Říkali to v rozhlase.)
c) neurčitý - neznámý neživotný původce (Na půdě to zapraskalo.)
d) zájmenný
e) záporový
Přívlastek
- blíže určuje pod. jm. a je na něm závislý = rozvíjí je
- je vyjádřen přídavným jménem, zájmenem naše země, číslovkou tří žáci, podstatným jménem v pádě prostém krásy hor, předložkovém lyžaří z hor, infinitivem touha vyniknout, příslovcem místo nahoře
- ptáme se otázkou: jaký? který? čí?
Druhy:
a) Shodný – shoduje se z podstatným jménem v rodě, čísle, pádě = skloňuje se s ním. Většinou stojí před pod. jménem krásný člověk, ale i za ním prvosenka jarní
b) Neshodný - neshoduje se s pod. jménem a při skloňování zůstává v témže tvaru. Většinou za pod. jm. cesta lesem.
Podle počtu přívlastků:
a) holý
b) rozvitý
c) několikanásobný - odděleny čárkou a jejich pořadí se dá měnit
d) postupně rozvíjející - neoddělují se čárkou nejznámější český současný básník
e) volný - vyjadřuje doplňující vlastnost, odděluje se čárkou a uprostřed věty z obou stran Zahrada, obehnaná dřevěným plotem, byla vzorně upravená.
f) těsný - vyjadřuje vlastnost podstatnou a nelze ho vypustit a neodděluje se čárkou Žáci přihlášení do soutěže se shromáždí před divadlem.
Volný přívlastek rozvitý, jehož základem je podstatné jméno, se nazývá přístavek. Praha, hlavní město republiky.
Předmět
- závisí na slovese nebo příd. jm. rozvíjí je číst knihu
- vyjadřuje osobu, zvíře nebo věc, kterou slovesný děj přímo zasahuje, na kterou se orientuje, nebo které se obsah předmětu týká.
- nejčastěji vyjádřen pod. jm. hodit míčem, těšit se na prázdniny, zájmenem poslechnout ji, infinitivem naučil se mluvit
- ptáme se otázkami všech pádů kromě
Příslovečné určení
- rozvíjí sloveso vrátit se zpět, přídavné jméno uskutečněný podle přání nebo příslovce velmi dobře
- nejčastěji vyjádřen příslovcem, pod. jm. infinitivem
- vyjadřuje různé okolnosti děje a vztahy: místo, čas, způsob, míru, příčinu, účel, podmínku
Druhy:
l. místa - na otázky kde, odkud, kudy, kam, až kam? v kanceláři, z dovolené, podél řeky
2. času - na ot. kdy, odkdy, dokdy, jak dlouho, jak často? ráno, od rána do večera, celý den
3. způsobu
a) vlastního způsobu -na ot. jak, jakým způsobem? s citem, hrát k neposlouchání
b) míry - kolik, jakou měrou, do jaké míry? pracoval do úpalu
c) prostředku - s čí, čeho pomocí, jak, čím? kreslit tužkou, jet autem
d) zřetele - vzhledem k čemu, "co do" lišit se zevnějškem = co do zevnějšku
4. příčiny - vyjadřuje příčinnou souvislost dvou dějů
a) účelu - proč, za jakým účelem Dělal to pro slávu.
b) důvodu - proč, z jaké příčiny Nepřišel pro nemoc.
c) podmínky - za jaké podmínky Za deště tam nejdu.
Doplněk
- rozvíjí sloveso a zároveň se vztahuje k pod. jm. v podmětu nebo předmětu Děti se vrátily z výletu unavené, ale šťastné.
Nechali jsme děti doma samy.
Dívky běhají bosy. Chlapci běhají bosi. Děvčata běhají bosa.
Tvoření slov, obohacování slovní zásoby
Slovní zásoba (lexika):
- vedle mluvnice jedna ze dvou složek jazyka
- souhrn slov určitého jazyka (spisovného i nespisovného), kterými označujeme osoby, zvířata, věci, vlastnosti, vztahy, děje a bližší okolnosti dějů ap. a je zachycena ve slovnících (=lexikonech)
- čeština obsahuje kolem milionu slov
Nauka o slovní zásobě se jmenuje lexikologie.
Slovo - základní jednotka slovní zásoby, znak zastupující určitý jev skutečnosti
Obohacování slovní zásoby
Slovní zásoby je proměnlivá, mění se a obohacuje. Archaismy jsou nahrazovány neologismy. Je to dáno vývojem společnosti, některé jevy a předměty zanikají (šafář, chudobinec,kolovrat) a nové vznikají (ekologie, manažer).
Archaismy - zastaralá slova a tvary slov, časté v historických dílech (rci mi, béřu se k domovu, tovaryš, galoše)
Neologismy - slova, která v současnosti pociťujeme jako nová, běžně nepoužívaná (rekvalifikace, melír, džíny)
Způsob obohacování slovní zásoby:
1. změnou významu slov - význam slova se mění, bud' se rozšiřuje (branka - vrátka i gól v hokeji,...), zužuje, nebo specializuje (kanál televizní)
2. tvořením nových slov
a) odvozováním - pomocí předpon, přípon, koncovek (zlepšit – zlepšovatel - zlepšovat ..., hrad, hradit –zahradit – zahrada - zahradník ...)
b) skládáním - spojením dvou čí více slov významových v nové slovo (novověk, malo-město, oka-mžik, ropo-vod, ...) - vzniknou slova složená, složeniny
c) tvořením zkratek a zkratkových slov - vznikají z potřeby jazykové ekonomie a tvoří se z částí jednotlivých slov víceslovného pojmenování (ODS, DAMU, ČNB, sin, Al...) - zkratky v psaném projevu: obvykle končí souhláskou (p., pí, sl., fa, fy, fě).
3. Přejímáním nových slov z cizích jazyků - (privatizace, leasing, laser, komputer, televize, kosmonaut ...)
4. spojováním slov v sousloví - (= ustálená sdružená pojmenování, mající význam jednoho slova) (psací stroj, kočka domácí, Základní škola ...)
5. přechylováním - rod mužský - rod ženský (řidič - řidička, ministr- ministryně)
Synonyma, homonyma, antonyma
Slova jednoznačná a mnohoznačná
Synonyma = slova souznačná, stejnoznačná, slova mající stejný nebo podobný význam (dům, stavení, barák, panelák, chata, chaloupka ..., zeměpis - geografie, opět – zase, znovu, zde - tady, ......)
- liší se citovým a slohovým zabarvením, lichotivé, hrubé nebo hanlivé, zdrobněliny...
význam - pomáhají dosáhnout slohové pestrosti, vytříbenosti, aby se slova v textu neopakovala - obohacují a zjemňují slovní zásobu - jedno slovo má více způsobů vyjádření - jsou nevhodná v odborném stylu.
Homonyma = slova souzvučná, která stejně znějí, ale mají různý význam a mají různý původ - neexistuje mezi nimi vnější podobnost ani vzájemná souvislost = stejné znění je jen náhodné. (kohoutek = zvíře, část pušky, vodovodní)
Antonyma (opozita) = slova protikladná = slova s opačným významem, vyjadřují vztah protikladnosti (den -noc, ano - ne, světlo - tma, nad - pod, kupovat - prodávat, ...)
význam - pomáhají objasnit významový rozdíl slov (velký = ne malý) - vyjadřování pomocí záporky ne - zvětšují slovní zásobu
Záporná antonyma jsou synonyma (blízko=nedaleko, velký=nemalý)
Slova jednoznačná - slova bez citového zabarvení, která mají jen jeden význam např. vlastní jména, odborné názvy a termíny, zvukomalebná citoslovce (skalpel, cink, haf, Asie, zelený, ...).
Slova mnohoznačná - mají kromě základního i další (=druhotný) význam, který vznikl přenesením slova na věci, které s původní skutečností nějak souvisejí - slova, která mají více významů (oko - orgán, na síti a punčoše, mastné, pytlácké...)
Metonymie - přenášení slov podle vnitřních souvislostí věcí (damašek = Damašek, ...)
Metafora - přeneseni slov podle podobnosti věcí.
Hlavní zásady spisovné výslovnosti
Spisovná výslovnost – ortoepie. Základ ortoepie tvoří správná výslovnost jednotlivých hlásek a jejich spojení, přesné kladení slovního přízvuku, správný způsob členění a melodie větných částí. Je třeba se vyvarovat monotónní mluvě, rychlému až překotnému tempu. Ortoepická pravidla mají poněkud jiný ráz něž pravidla pravopisná. Výslovnost je méně jednotná. Z pohodlnosti nebo nedostatečného cviku vzniká mnoho vad ve výslovnosti. Tak se např. chybuje tím, že se málo otvírají ústa, nezřetelně se artikuluje (článkují hlásky), vynechávají se nebo vypouštějí hlásky i celé slabiky. Často se polykají slabiky na konci slova. Srozumitelnost mluveného slova nezávisí mnohdy ani tak na síle hlasu jako spíše na zřetelné artikulaci. (Šeptajícího herce, když dobřě vyslovuje, slyší celé hlediště.)
Základní ortoepická pravidla:
1. nevyslovovat e, i, o značně otevřeně (Praha a střední Čechy)
2. nezkracovat samohlásky (lašské nářečí)
3. zdvojené samohlásky vyslovujeme jen tam, kde je třeba zachovat vztah slovního tvaru k ostatním tvarům téhož slova nebo slov příbuzných (matka – matčin), nebo při rozlišení dvou různých slov (pecce – pece, poddaný – podaný, racci – raci) nebo na hranici dvou slov (nad domem, viděl Láďu).
4. slova jako ctnost, prázdný, dcera, jsem, jste, jsou se mohou vyslovovat jako /cnost, prázný, cera, sem, si…/
5. zcela nespisovná je výslovnost slov kapsa jako kapca, lepší jako lepčí…
6. slova se skupinou hlásek sh- jako shoda, shledání, shon,… se vyslovují buď se sch-, nebo se zh- (na Moravě).
7. ortoepická pravidla se týkají i slovního přízvuku, v češtině je přízvučná vždy první slabika, popř. předložka.
8. je třeba nezjednodušovat souhláskové skupiny hř-, jm-, jd-, js-, stk-, stn-, štk-, žďk-, (hřebík, jméno, jdete, kostka, šťastný, uštknout, tloušťka, zajížďka)
9. souhlásky d, t, snadno ve výslovnosti splývají s následujícími sykavkami s, z, š, ž v polosykavky c, dz, dž: lidský, kratší… S tímto splýváním se setkáváme ve výslovnosti běžné. V pečlivé výslovnosti zůstává výslovnost obou souhlásek zachována alespoň v náznaku.
Jestliže má malé dítě v předškolním věku problémy s výslovností, je třeba tyto vady již v tomto věku začít odstraňovat. Jedná se nejčastěji o sykavky a souhlásky s nimi příbuzné s, š, z, ž, c, č, r, ř. Pomoc lze vyhledat v logopedických poradnách.