Hardware
| Stránky: | E-learningový portál Obchodní akademie a hotelové školy Třebíč |
| Kurz: | Kurz01 |
| Kniha: | Několik slov o počítačích |
| Vytiskl(a): | Nepřihlášený host |
| Datum: | Sobota, 19. duben 2025, 15.48 |
Historie počítačů
Za vznikem počítačů stála historická snaha o vynalezení přístroje, který by zvládal početní operace. Za předchůdce počítačů se považuje abakus - rám s posuvnými korálky určený na operace s čísly, pocházející z Číny asi 3 tisíce let před n.l.
Na vývoji mechanických počítacích strojů bádali:
- Leonardo da Vinci
- 17. století – francouzský matematik a fyzik Blais Pascal - vymyslel mechanický samočinný počítač, využívající ozubená kolečka
- 18. století Němec Gottfried Leibnitz - vytvořil stroj, který dokázal i násobit a dělit, vytvořil dvojkovou abecedu
- 19. století Charles Babbage - jeho počítač byl poháněn parou
Počítače měly sloužit nejen k výpočtům, ale i k vykonávání instrukcí a uskladňování informací.
Na přelomu 19. století se začaly vyrábět děrnoštítkové stroje (Hollerith), pak začala era IBM.
Pokud jde o samočinné počítače a jejich vývoj, datují se do období 30. až 40. let minulého století.
1937 – Howard Aiken vytvořil Mark I. Calculator - založený na elektromechanických principech
1940 – George Stiebitz releový počítač.
V téže době vymýšlel počítače Němec Konrád Zuse (Z1 - Z4), poslední dva na bázi elektromagnetického relé.
Počítače na bázi elektromagnetického relé představují tzv. nultou generaci v jejich vývoji.
V roce 1946 byl sestrojen pro vojenské účely počítač s názvem ENIAC (tvůrci Mauchly a Eckert). Byl složen z elektronek ( 18 000 a 5 tisíc zapojení za sekundu) a vážil 30 tun. Tyto stroje označujeme počítači 1. generace.
2. generace, v letech 1956 - 1964, přistoupila ke konstrukci počítačů za použití modulů sestavených z polovodičů, diod a tranzistorů. Na psaní programů se začaly používat tzv. vyšší programovací jazyky (Fortran, Angol, Cobol).
Další vývoj, který nazýváme 3. generací (v letech 1964 - 1971), začíná využívat integrovaných obvodů a tištěných spojů. Kriterium pro hodnocení dokonalosti je počet tranzistorů, integrovaných na křemíkových destičkách. Tím se zmenšují objemy a velikosti počítačů. Další programovací jazyky Basic, Pascal).
Zavedení interaktivního režimu se považuje za kvalitativně poloviční vývoj, proto se mluví o 3 1/2. generaci.
V průběhu 70. - 80. let nastává era tzv. osobních počítačů (PC), tzv. 4. generace. Charakteristická je miniaturizace součástek a použití tzv. osobních počítačů.
Rychlost přenosu dat, celosvětová síť počítačů, tzv. uživatelsky přívětivý přístup (user friendly), spolu s propojením počítačové techniky ve všech oblastech života, je někdy nazýváno 5. generací. Zatím se o ní jen hovoří, měly by pro ni být charakteristické pojmy:
- nanotechnologie, paralelní zpracování údajů, rozeznávání hlasu, umělá inteligence.
Podoba počítače
1. Skříň (case, bedna) – desktop a tower. Liší se podle toho, jaká je v nich základní deska.
2. Základní deska – mainboard, motherboard
Konkrétní podoba základní desky:
- mikroprocesor- usazen ve slotu nebo v soketu (patici)
- sloty sběrnic
- konektory
- baterie
- paměťové banky na operační paměti
- blok portů
- neoznačené integrované obvody (chipsety)
Je to deska plošných spojů s elektronickými obvody a konektory pro připojení dalších periferií počítače.
Obvody slouží pro podporu mikroprocesoru a sběrnic, konektory propojují jednotky umístěné mimo mainboard.
Známe 2 typy základních desek- starší AT (často označované Baby) a novější ATX (zavedeny firmou Intel). Výrobce základní desky ji musí vyrábět tak, aby spolupracovala s maximálním množstvím komponent dodávaných různými výrobci. Zároveň se musí deska vždy domluvit s operačním systémem.
K tomu slouží speciální program – BIOS.
Je to program umístěný v paměti typu ROM (ani po odpojení paměti od napájení se nevymaže.) Výstupy BIOSu k operačnímu systému jsou jednoznačné, to znamená že OS pracuje na každém PC. Nejznámnější výrobci BIOSu jsou firmy AMI, Award a Phoenix. Nikdo neumí vyrobit BIOS univerzální pro každou desku. Proto obsahuje program Setup, kterým se nastavují parametry BIOSu podle konfigurace konkrétního počítače.
Propojky (jumpery).
Některé parametry základní desky se nastavují nezávisle na BIOSu, k tomu slouží propojky, kontakty – piny, které se spojí a získá se potřebná vlastnost desky. Starší desky obsahují kromě propojek i miniaturní přepínače, zvané switch.
Z toho vyplývá, že BIOS (a jeho část Setup), jumpery a switche umožňují univerzálnost základní desky a její komunikaci s různými periferiemi, pamětmi, atd.
Popis základní desky
Ve slotu nebo socketu bývá osazen mikroprocesor, dále sběrnice, sloty rozhraní, konektory přídavných zařízení, napájecí konektor, paměťové banky pro operační paměť, baterie atd. Dále mnoho neoznačených integrovaných obvodů, s naprogramovanými instrukcemi, řídícími desku. Souhrnně se nazývají chipsety.
MP zpracovává instrukce od programů, kterými je řízen a používá k tomu ostatní komponenty (paměti, disky, sběrnice, tiskárnu atd.). Jeho základní vlastností je programovatelnost (dá se řídit pomocí příkazů) a integrace (umístění, spojení) všech základních obvodů do jediného pouzdra. Jádrem je logický obvod, který dokáže zpracovat celou sadu jednoduchých mikroinstrukcí. Do těch každý příkaz zpracovává a převádí tzv. instrukční sada ( v té je psán program), převod se uskuteční pomocí jiného programu, obsaženém v MP.
Instrukční sada program MP převod do mikroinstrukcí provedení příkazů v nich obsažených.
Dvě koncepce mikroprocesorů – liší se podle velikosti instrukční sady:
- CISC (počítač s kompletní instrukční sadou) – převládá u PC, má co nejúplnější instrukční sadu, je levnější, ale pomalejší.
- RISC (počítač s omezenou instrukční sadou) – obsahuje základní instrukce.
MP je chemicky znečištěný křemík, fyzicky spousta tranzistorů. Jak pracuje? Data a programové příkazy má uloženy ve vnějších pamětech, momentálně zpracovávaná data si ukládá do registrů a má mechanismus, jak určit, kde tato data jsou – tzv. adresování.
Systém přerušení – MP dostane signál (např. od klávesnice), musí přerušit svou činnost a daný povel zpracovat. Po zpracování se vrací k původní činnosti. Aby neztratil uložená data, dává si je do paměti. Aby v tom neměl zmatek, pracuje ve dvou režimech – systémový a uživatelský.
Protože různé komponenty mají různou rychlost zpracování dat, je mezi ně dáván „mezisklad“ dat. tzv. paměti cache . Jednu (L1) má MP přímo v sobě, druhá (L2) na základní desce zrychluje pohyb dat mezi MP a operační pamětí.
Instrukce se většinou zpracovávají jedna po druhé, od Pentií umí MP zpracovávat několik mikroinstrukcí najednou. MP mají navíc i zrychlující mechanismus, zvaný pipeling – rozfázování instrukcí jako na pásu.
Nás zajímá především, jak se projevuje MP navenek – jeho vlastnosti:
Sledujeme:
- vnitřní šířka dat – schopnost MP zpracovat určité množství bitů najednou. Záleží na množství vodičů vedoucích od MP.
- vnitřní frekvence (takt) – také říkáme pracovní tempo, jde o impulsy el. proudu, proudící do MP. V současné době se pohybují až do 3 Ghz.
- vnější frekvence – určuje rychlost práce periferních modulů (mimo MP). Je vždy nižší než frekvence MP. Takt je tedy vždy násobkem externí frekvence. Tento poměr se dá u novějších základních desek nastavit programově. Jde vlastně o rychlost práce tzv. systémové sběrnice (FSB).
- napájecí napětí (1,5 – 3,3 V)
- chlazení.
Mikroprocesor komunikuje (spolupracuje při práci, přenosu dat, vyhledávání kde jsou v paměti atd.) s okolními komponentami několika způsoby.
a) pomocí sběrnic
- obecně sběrnicemi chápeme soustavu vodičů, jimiž proudí data, instrukce a adresy mezi komponentami PC. Podle toho, co jimi proudí, rozlišujeme sběrnice adresové a datové.
Vzhledem k funkci sběrnic na základní desce rozlišujeme sběrnici
- systémovou - front side bus (propojuje MP s obvody na základní desce)
- periferní (spojuje MP, resp. FSB) s okolím, je zakončena sloty.
Šířka dat i frekvence sběrnic je odlišná od MP.
Novější mikroprocesory pracují v režimu multimastering - provoz sběrnice řídí některá s rozšiřujících karet, neztrácí s nimi čas MP.
Typy sběrnic:
FSB - 64 bitová systémová sběrnice mezi procesorem a operační pamětí
ISA – používaná pro desky s MP 286 - dnes se s nimi již nepotkáváme
PCI – komunikují s MP typu Pentium
AGP - sběrnice pro grafické karty
PCI Express - univerzální sběrnice, nahrazuje všechny kromě FSB
Rozhraní (interface) – k deskám, zasunutých ve slotech, jsou připojeny periferie, k těm se přenášejí data určitými typy normovaných konektorů – rozhraními.
Používaná rozhraní:
- seriové
- paralelní
- USB
- PS 2
- Fire Wire ty mají svá logická jména (LPT, COM), obecně se jim říká porty.
b) IRQ – při přerušení je MP vytržen z práce zařízením, které si žádá obsluhu (může být hardwarové i softwarové). Toto přerušení spustí program uložený na určité adrese a speciálním obvodem (řadičem) začnou proudit data.
c) Přímý přístup do paměti (DMA) – způsob práce, kdy se odlehčuje MP a přenos dat mezi MP a pamětí řídí speciální řadič. Linek, jimiž proudí tato data, je několik a jsou napojeny do
zvláštní sběrnice.
a) firma Intel – historicky vyrobil řadu MP 088, 086, 286, 386, 486, Pentium, Pentium Pro, Pentium II, Pentium III, Pentium IV, Pentium D a Pentium Core 2 Quad (vše v letech 1979 až 2007). Zavedla matematický koprocesor – pomocný MP, jenž provádí pouze matematické výpočty. Od 486 je integrován do MP. Levnější odnož Celeron.
b) AMD (advanced microdevices) – mikroprocesory Athlon, levnější verze Duron a Sempron.
c) VIA Cyrix – nyní C3 s označeními Samuel, Ezra.
|
Název |
Firma |
interní takt |
externí frekvence |
|
Pentium D |
Intel |
2800 |
840 |
|
Pentium IV |
Intel |
2700 |
533 |
|
Celeron |
Intel |
1800 |
400 |
|
Duron |
AMD |
1100 |
200 |
|
Athlon XP |
AMD |
1800 |
266 |
|
C 3Ezra |
VIA |
933 |
133 |
4. Paměti
Paměť počítače je hardwarové zařízení, určené na ukládání údajů a programů, podle kterých počítač pracuje.
Mikroprocesor čte z paměti programy, ukládá do ní výsledky své práce. Je jich v počítači více.
V zásadě je dělíme do tří základních skupin:
- registry a cache - paměťová místa přímo na chipu procesoru
- vnitřní paměti - bývají zpravidla osazeny do základní desky a připojeny k procesoru přímo prostřednictvím sběrnice
- vnější paměti - určené k dlouhodobému uchovávání údajů, jako úložiště, ze kterého se údaje
přenášejí do operační paměti.
Parametry pro posuzování pamětí:
- kapacita paměti - kolik bajtů je možno najednou v paměti uchovat
- přístupová (vybavovací) doba - čas od zadání požadavku do zpřístupnění požadované
informace
- přenosová rychlost - kolik dat je možno přečíst nebo zapsat za časovou jednotku
- přístup neboli způsob, jak se procesor dostane k informacím - buď postupně, nebo náhodně
(na základě adresy)
- energetická závislost a možnost zápisu
- princip záznamu (magnetický nebo elektrický nebo optický)
- spolehlivost - obvykle měřena dobou mezi 2 poruchami
Fyzikální princip paměti: elektronické prvky spojené vodiči, každý z nich nabývá stavu 0 nebo 1 (nese informaci o 1 bitu).
a) vnitřní paměti
Paměti typu ROM – dovolují pouze čtení, hlavním úkolem je pamatovat si data v době, kdy je počítač vypnutý. (příklad – použití pro uskladnění BIOSu).
CO je to stínování (shadowing) – načtení z ROM a uložení do RAM (je rychlejší).
Vývojově ROM, PROM, EPROM, EEPROM, Flash-EPROM.
Paměti typu RAM
S nimi nejčastěji spolupracuje mikroprocesor. Jsou rychlejší, lze je použít k zápisu i ke čtenía v počítači je jich instalována větší kapacita. Rozlišujeme:
- statické SRAM
- dynamické - DRAM, SDRAM, DDR, RDRAM
- CMOS – speciální technologie
Základním dílem paměti je paměťový modul (SIMM, DIMM), zasunutý do banku na základní desce.
Logická organizace paměti: pravidlo, kterým se řídí přidělování paměti jednotlivým prostředkům (programy, operační systém, BIOSy atd.).
Dělí se na konvenční paměť, rezervovanou pamět a paměť nad 1 MB.
Operační systém při práci používá 16kovou soustavu.
Konvenční paměť – oblast I/O, oblast pro práci programů. První kilobajt je tedy vymezen pro vstupně výstupní adresy, přes něž komunikuje MP s okolím. Do 640 kB je používána pro DOSovské programy.
Rezervovaná paměť – 640 kB až 1 MB, adresy jsou rezervovány pro technické prostředky. Programy nepoužívají její prostředky.
Paměť nad 1 MB – používají programy pro svou práci. Termín multitasking – režim práce více programů najednou.
b) vnější paměti
Hard disk (pevný disk)
Jedna ze 2 obvyklých sekundárních pamětí – pevný disk a disketová mechanika.
Hlavní úkol – uchování dat, s nimiž MP momentálně nepracuje, ale v případě potřeby si je načte. Důležité je, že vypnutí počítače nezpůsobí ztrátu dat v těchto pamětech.
Obrázek pevného disku:
|
řadič |
|
plotny |
Paměť pracuje na magnetickém principu a má části:
- medium, na němž jsou uložena data (disky, kotouče, plotny)
- magnetické hlavy pro zápis a čtení
- mechanika, pohybující hlavami
- motorek, točící diskem
- řadič (řídí práci disku)
- deska rozhraní (komunikace s MP)
Plotny – tuhé kotouče s nánosem magnetické vrstvy, průměr plotny 3,5 palců, u notebooků 2,5 palců.
Fyzická struktura disku: jeho rozdělení, aby řadič mohl vyhledat data.
Stopy – soustředné kruhy na disku
Sektory- příčné dělení
Cylindry – část stop nad sebou
Nejmenší fyzická jednotka je 1 sektor (512 B)
Mechanika pohybu hlav:
- krokový motorek – natáčí hlavy nad každou stopu – dnes se již nepoužívá
- vystavovací cívka – hlava pozná, nad kterou stopou je, a na další se přenáší pomocí elektrického impulsu
Parametry (hodnoty) disku:
a) přístupová doba, tj. doba, za níž se vyhledají data, má 2 fáze:
- doba vystavení
- doba čekání
Celkově až 10 ms (pomalejší než operační paměť)
b) kapacita disku
Vývojově od 10 MB do dnešních 320 GB
c) spolehlivost disku
MTBF – střední doba mezi poruchami
S.M.A.R.T. – simulace selhání
d) rychlost otáčení disku (7200 – 15000 otáček za minutu)
e) řadiče pevných disků – zodpovídají za správné pohyby hlav, organizují zápis i čtení dat, spolu se sběrnicí zajišťují přenos dat mezi mikroprocesorem a diskem.
Typy řadičů:
- EIDE – standard IDE (integrovaný elektronický řadič)
- SCSI (tzv. skazi) – Small Computer Systém Interface) – je lepší, umí řetězit příkazy.
Záznam na disk se provádí pomocí dipólu – elektrický signál způsobí napětí – to se zapíše (udělá záznam) ve stopě disku.
Zásady práce s pevným diskem:
- chránit před otřesy, změnami teplot
- nevypínat PC na krátkou dobu
- doporučení zálohovat data
Logická struktura pevného disku – organizace paměťového souboru, aby údaje na disku byly rychle nalezeny. Je to umožněno pomocí zvláštních tabulek:
- MBR master boot rekord – zaváděcí záznam a tabulka oblastí
-FAT (file alocation table – tabulka umístění souborů.), nověji NTFS. Je jich několik druhů podle vývoje operačních systémů, umožňují přidělovat diskový prostor ukládaným souborům.
Zatímco základní fyzická jednotka pevného disku je sektor, logická jednotka obsahuje několik sektorů a nazývá se cluster. Tabulka FAT pak eviduje, v jakých clusterech jsou uloženy soubory. Někdy tyto soubory „rozbíjí“, a ukládá do sousedních clusterů. Dochází k jejich fragmentaci. Operační systém to umí řešit funkcí „Defragmentace disku“.
Disketové mechaniky
1. Diskety (floppy disky) – disketová mechanika je ve skříni počítače, data se ukládají a čtou z diskety. Mechanika obsahuje raménko s magnetickými hlavami, které se pohybují na povrchu diskety. Z tohoto důvodu dochází k většímu opotřebení diskety. Dříve měly průměr 5,25 palců, později 3,5 palců. Běžná disketa má kapacitu 1,44 MB. Dnes se od nich pro jejich malou kapacitu a nespolehlivost ustupuje.
2. ZIP diskety – o něco silnější než běžné diskety, kapacita dat až 250 MB, vyžadují zvláštní mechaniku, příliš se nerozšířily, vývoj šel jiným směrem.
3. Kompaktní disky – CD
Mají průměr 120 mm, uprostřed otvor 15 mm. Fyzicky je na povrchu spirálovitá stopa, informace jsou uloženy ve stopě v prohlubních, zvaných pity. Čtení a zápis je prováděn laserovým paprskem, pokud se v prohlubni odrazí jinam, dojde k vychýlení proudu. Kapacita CD je až 650 MB, délka záznamu 75 – 90 minut. CD mechanika se umísťuje rovněž do skříně počítače, liší se podle typu CD.
Klasické CD-ROM umožňují přehrávání (obrazové nebo zvukové soubory), vypalovací mechaniky umožňují provést záznam (CD-R), nebo přepsat záznam (CD-RW).
4. DVD – digital versatile (video) disk – jejich použití bylo vyvoláno potřebou filmového průmyslu. Zápis je prováděn rovněž laserem. Existují různé typy (DVD R, DVD RW, DVD +RW). Vyžadují zvláštní mechaniku.
5. USB disky a compact flashe – speciální přenosná zařízení malého rozměru o kapacitě až 16 GB, většinou se připojují přes USB port.
1. Definice software
Aby počítač věděl, co má dělat, potřebuje mít k dispozici příkazy (předpis), na základě kterých procesor řídí jeho činnost. Tyto předpisy označujeme jako software (programy, programové vybavení, aplikace).
O počítači potom hovoříme jako o spojení hardware a software. Smyslem jeho práce je zpracování dat. Data jsou nutným vstupem pro práci s počítačem, a také výstupem (to, co dostává uživatel), jsou různé podoby dat (sestava dat, texty, tabulky, obrázky atd.).
Software vzniká programováním - stanovením posloupnosti příkazů. Většinou software dělíme podle jeho úlohy a místa na 2 kategorie:
a) systémový software
b) aplikační software
Hlavním představitelem systémového software jsou operační systémy (včetně různých servisních programů). Zapojení OS do hierarchie spojení uživatel - počítač je následující:
Uživatel aplikační program operační systém firmware
hardware
2. Operační systémy
Definice: základní program, který má několik funkcí:
- komunikuje s uživatelem
- přiděluje prostředky počítače uživateli nebo aplikacím
- organizuje přístup a využívání zdrojů počítače
- komunikuje s externími zařízeními
- zajišťuje vstup dat z klávesnice
- reaguje na chyby programů
a) MS DOS
- dříve převládal, ale pro svou obtížnost začaly vznikat grafické nadstavby. Ovládal se celou sadou tzv. interních a externích příkazů.
Na disku počítače musí být všechno uspořádáno. Počítač pracuje s daty – OS si je uspořádává do určitých skupin. Základní jednotkou informací (skupinou) je soubor. V souborech jsou uloženy texty, obrázky, tabulky i samotné programy.
Aby se soubory rozpoznaly, musí mít každý své jméno. Pravidla pro jména jsou u různých OS jiná.
U MS DOS – jméno a přípona. Jméno má 1 – 8 znaků (písmena, číslice, _ , %, @, dolar).
Nesmí se použít mezera, :, ?, ., /, \, a vybrané znaky zařízení COM a LPT.
Přípona má 3 znaky, nejsou povinné. Mezi jméno a příponu se dává tečka.
Se soubory lze provádět řadu operací (mazání, kopírování, přesouvání, editování).
Uspořádání souborů do adresářů – zpravidla ve stromové struktuře, nad nimi je jeden nadřazen, tak zvaný kořenový.
Příklad stromové struktury:
I:\
I:\INT Hlavní adresář má podadresáře a v nich jsou
I:\INT\OS uloženy soubory.
\Word
\Excel
Typy souborů: značeny příponou – nejznámější exe, com, txt, jpg, gif, bmp, doc, html, wav, dbf, xls, atd.
Abychom každý soubor našli, musíme k němu znát cestu.
Velikost souboru – důležitá informace (chceme posílat, kopírovat atd.). V každém OS se zjišťuje jinak.
Data změny souboru: vytvoření, změna, otevření
Atributy souborů: vlastnosti, které nastavíme. Např. skrytý, pouze pro čtení, archiv, atd. – běžný uživatel většinou nepoužívá.
Některé další pojmy OS: ikona – u grafických OS, bootování – start OS (z pevného disku, z diskety, z CD, ze serveru).
b) Windows – nejpoužívanější systém v grafickém prostředí, verze: 3.1, 95, 98, NT, Milenium, 2000, XP, Windows Vista, Windows 7.
c) Linux – představuje operační systém se vším, co k němu patří. Jde o stabilní systém, který je k dispozici zdarma, k ovládání je třeba angličtina. Verze RedHat, Mandrake
d) Unix - spolehlivý víceuživatelský i síťový OS, používaný programátory- výhodou je stabilita, bezpečnost a spolehlivost, proto se užívá tam, kde je nutný bezporuchový provoz, nevýhodou je náročnost na správu systému, vyžadující si zkušeného administrátora (správce systému) nebo externí firmu.
e) MAC OS - operační systém pro počítače Apple Macintosh, kombinuje grafické prostředí se stabilitou operačních systémů Unix. Není kompatibilní s Windows, nové verze však podporují i platformu Intelu.
f) Ostatní operační systémy - CP/M, Palm OS, Symbian OS, MS Windows Mobile Edition,
OS/2 a jiné.
f) Síťové systémy – Novell 4.1 - viz počítačové sítě.
- nejpoužívanější operačním systém – grafické uživatelské rozhraní. Obecně platí, že pokud se někdo naučí pracovat s jednou verzí, lehce přejde na verze novější.
Po spuštění je výchozím bodem Pracovní plocha. Na ní jsou umístěny ikony.
Ikona – značka, zastupující objekt. Rozlišujeme následující ikony:
- systémové (tento počítač, místa v síti, Koš, internet)
- zástupci – vedou k programům nebo k dokumentům
- charakterizující soubor
- charakterizující program
Na ploše rozlišujeme různé ikony a hlavní panel.
Hlavní panel: zprava na něm jsou oblast s ovládacími prvky (čas, tisková fronta, jazyk apod.), které můžeme ovládat při práci s jakýmkoliv programem. Dále panel zástupců programů, indikátory otevřených oken (aktivní je stisknuté), vlevo tlačítko Start.
Pracovní plochu si může každý nastavit sám: libovolné pozadí, ikony na ploše, panel zástupců, rozmístění oken.
Okno je základní stavební jednotka Windows. Všechny základní prvky pro ovládání jsou stejné – titulkový (modrý) pruh, 3 tlačítka na něm, možnost posouvání okna po obrazovce. Dále seshora dolů Hlavní nabídka, Panel nástrojů, Adresní řádek, Obsah okna, Stavový řádek.
a)
|
xx |
b) zavření okna – tlačítko
c) minimalizace okna – shození na panel
d) maximalizace okna – tlačítko zvětšení
e) přemístění okna na jinou pozici na ploše – levé tl. myší – tah po obrazovce
f) změna velikosti okna – tvar myší a tah požadovaným směrem
g) posuvníky v okně – při velkém obsahu – rolování, odhadneme velikost okna, pohyb buď klepnutím na šipku či tažením lišty.
Různé typy oken:
- informační – informuje o stavu, dotazuje se na další postup, nevede dialog.(např. zavření souboru).
- konfigurační (nastavovací) – má obvykle záložky, ovládací prvky
- aplikační – okno, v němž je obvykle spuštěn nějaký program
- okno klasické složky (každá je samostatně nastavitelná).
a) zobrazení objektů ve složce – pomocí nabídky zobrazit – 4-5 různých způsobů (velké ikony, malé ikony, seznam, podrobnosti, miniatury). Podrobnosti dávají detailnější informace o každém objektu – velikost, typ souboru, údaje o změnách. Klepnutím na hlavičku každého sloupce můžeme objekty seřadit (dle velikosti, data, abecedy atd.).
b) další možnosti zobrazení okna – pomocí nabídky Nástroje – Možnosti složky, důležité záložky jsou: (u některých systémů je Zobrazit – Možnosti složky)
- Obecné – nastavení pracovní plochy – systém Aktive Desktop nebo klasicky
- zobrazení WWW – povolit obsah sítě (informační pruh v levé části)
- klasicky
- procházení složek – ve stejném okně (s jiným obsahem)
- ve vlastním okně (každé okno je vidět)
- zobrazit - např. skrytí chráněných souborů
- skrytí přípony souborů
Nedílný prvek operačního systému, nelze odejmout, lze umístit na jednu ze 4 stran obrazovky.
- na střední části tlačítka spuštěných programů, aktivní okno má tlačítko stisknuté. Kromě toho lze umístit tzv, ikony rychlého spuštění.
- v pravé části jsou systémové ikony (čas, klávesnice, průběh tisku apod.)
- v levé části tlačítko Start – výchozí místo pro práci se systémem.
Po klepnutí na něj (= klávesa Windows) se otevře nabídka:
- Programy – nainstalované aplikace, složka Po spuštění a Příslušenství
- Dokumenty – usnadňuje přístup k 16 naposled otevřeným dokumentům
- Nastavení – ovládací panely, síťová nastavení, tiskárny, hlavní panel a nabídka Start
- Najít (Hledat) – možno dle různých specifikací (soubory a složky, v síti Internet, pomocí Outlooku, osoby atd). Soubory a složky – otevře se dialogové okno, můžeme hledat dle jména, disku, data atd.
- Nápověda – otevírá se i po stisku F1, můžeme hledat podle obsahu, rejstříku, individuálně atd.
- Spustit – slouží pro přímé spuštění programu, příliš se nevyužívá, lze použít pro přechod do textového rozhraní.
- Vypnout – používáme na vypnutí systému. Jiný způsob může způsobit problémy s dalším startem. Pokud je systém špatně vypnut, opravuje se programem Scandisk. Správné vypnutí zobrazí odhlašovací okno s možnostmi:
odhlásit uživatele
vypnout (vypne systém)
restartovat – opětovně se nabootuje systém
přepnout do úsporného režimu – usne.
- Start –Programy
- pomocí zástupce na ploše
- pomocí průzkumníka (různé způsoby).
Windows umožňuje mít spuštěno více aplikací (díky multitaskingu)a proto musíme mít možnost mezi nimi přepínat.
a) prostřednictvím hlavního panelu – všechny aplikace jsou vidět po spuštění na hlavním panelu. Aktivní je stisknuté – přepnutí – stačí klepnout na potřebné tlačítko.
b) Alt + Tab vyskočí informační okno a my si vybereme.
c) Alt + Esc přepínání probíhá přímo, zatlačí se tlačítko, posloupnost si vybírá systém sám.
d) prostřednictvím správce úloh Ctrl+ Alt + Del, většinou končíme program.
a) pomocí objektu Tento počítač
- klepneme na TP
- v okně seznam disků
- poklepáním na disk se otevírá další okno se soubory
- složka se otevírá, soubor se spouští
b) pomocí průzkumníka – nástroj pro správu dat
Start-Programy-Průzkumník nebo pr. tl. – Prozkoumat. Průzkumníka otevřeme i klepnutím na ikonu Složky v každém otevřeném okně.
Objeví se okno – levá část – stromová struktura, pravá část – obsah složky
Znaménko – značí rozbalenou složku
Znaménko + značí sbalenou – obsahuje alespon jednu další složku.
Možno na pracovní ploše nebo kdekoliv v okně. Pravé tlačítko – Nový – Složka, pojmenovat a Enter. Takto můžeme vytvořit i další objekty ( textový dokument, tabulka atd.).
Přejmenování objektu (složky, programu)
- klepneme 1 x, zobrazí se modře
- buď F2 nebo ještě 1 x, levým tlačítkem
- napíšeme nové jméno a stiskneme Enter
Vyhozením do koše se objekt nesmazal, pouze zmizel z očí. Pouze po vysypání koše dojde ke smazání dat i fyzicky.
Mazání probíhá buď tak, že na objekt dáme kurzor myši, pravé tlačítko, Odstranit, nebo objekt ze složky přetáhneme levým tlačítkem myší do koše. Pozor- nejde to z diskety, to je nevratné smazání.
Koš je k dispozici na pracovní ploše i v Průzkumníkovi – jedná se o tentýž koš. Pokud smažete složku, smaže se její celý obsah.
Koš lze nakonfigurovat- nastavit různým způsobem.
Obnova dat vyhozených do koše – nejčastěji zobrazením okna koše, označit soubor, z nabídky Soubor – obnovit. Smazaný soubor se objeví přesně v místě, odkud byl smazán. Pokud již neexistuje složka, v níž byl uložen, obnoví se i složka.
Vysypání koše – v okně koše označit soubor, nabídka Soubor – vysypat koš. Lze to ale také i na ploše pravým tlačítkem myši – Vysypat koš.
Rozumí se jím vytvoření fyzické kopie objektu na jiném místě v počítači, popř. na jiném disku. Na původním místě zůstane původní objekt beze změny.
Obecně probíhá tak, že se objekt pomocí levého tlačítka přemístí z jednoho okna do druhého. Kopírování složky znamená i zkopírování obsahu.
Zásady kopírování a přesunu:
- kopírujeme-li z jednoho disku na druhý, stačí soubor přetáhnout. Přesouváme –li, stiskneme klávesu Shift.
- kopírujeme-li na stejném disku (do jiného adresáře), musíme při přetažení držet stisknutou klávesu CTRL. Při přesouvání nemusíme stisknout nic.
Kopírování pomocí Průzkumníka
- v levé části klepneme na složku, obsahující soubor, který chceme kopírovat
- zkontrolujeme, zda je vidět cílová složka
- v pravé části uchopíme levým tl. myši soubor a přetáhneme k cílové složce
- stiskneme CTRL a proběhne kopírování
Označíme je s klávesou CTRL, můžeme najednou kopírovat i přesouvat. Odznačení je jednoduché – klepneme levým tlačítkem kamkoliv do volného prostoru.
Zástupce (odkaz na skutečný objekt) můžeme vytvořit několika způsoby:
a) levým tlačítkem myši za současného stisknutí klávesy Alt přetáhneme na plochu.
b) na pracovní ploše pravým tlačítkem – Nový –Zástupce, zvolíme cestu a dokončíme.
Zásada práce se zástupci: může jich být libovolné množství, umístěni v jakékoliv složce, přesunujem-li fyzicky objekt, odkaz na zástupce se automaticky změní. Pokud smažem fyzicky objekt, odkaz nezmizí, ale nebude fungovat.
Je to zvláštní prostor, kam můžeme umístit (schovat) data, a použít je později pro daný účel (kopírování, vložení).
Kopírování dat do schránky – ikonou, klávesovou zkratkou (CTRL+C)
Vyjmutí dat do schránky – ikonou nebo klávesovou zkratkou (CTRL+X)
Vložení dat ze schránky na aktuální pozici – ikonou nebo kl. zkratkou (CTRL+V)
Schránka může obsahovat jakákoliv data, je prostředkem OS (může ji využít jakýkoliv program).
Nastavení pracovní plochy a grafického rozhraní – klepneme na ploše pravým tlačítkem myši, vybereme vlastnosti, objeví se okno s několika záložkami:
a) Pozadí – buď barevné, nebo zvolíme obrázek, nebo natáhneme obrázek ze souboru, popř. zvolíme pouze vzorek.
b) spořič obrazovky – dnes nechrání obrazovku, ale spíš šetří el. energii. V rozevřené nabídce vybereme typ spořiče (vzhledově) a čas, kdy se má použít.
c) nastavení vzhledu – barevných schemat – jedná se o nastavení barvy oken, tlačítek apod. Doporučují se použít barevná schemata – přednastavená rozvržení.
d) nastavení rozlišení obrazovky – obecně platí, čím vyšší rozlišení, tím jemnější obraz, pokud ale systém zobrazuje správně, nedoporučuje se měnit.
Buď pravým tlačítkem myši kdekoliv na volném místě hlavního panelu, nebo Start-Nastavení-Hlavní panel. Otevře se konfigurační okno, záložka Obecné:
- vždy navrchu – hlavní panel je vidět při jakémkoliv programu
- automaticky schovávat – panel zajíždí na okraj obrazovky, objeví se při ukázání myší
- zobrazovat malé ikony v nabídce Start
- zobrazovat hodiny
- používat individuální nabídky (lépe nezatrhávat)
Záložka Upřesnit (dříve Programy v nabídce Start):
- umožňuje upravit podnabídku Programy
Jsou ve zvláštní složce. Start – Nastavení – Ovládací panely. Nutnost opatrnosti při nastavování. Při otevření okna volíme:
a) Datum a čas – možnost úpravy, režimu data apod.
b) Myš – ukazatele, rychlost, pohyb ukazatele
c) Klávesnice – rychlost (opakování), národní prostředí (umožňuje i přepínání mezi CZ a EN) pomocí Alt+Shift
d) Místní nastavení (mezinárodní zvyklost data apod,)
e) Možnosti her – umožňuje instalaci herních zařízení
f) Možnosti internetu – výchozí stránka, nastavení prohlížeče atd.
g) Možnosti složky – stejné jako v jakémkoliv okně Nástroje – Možnosti složky
h) Možnosti telefonu a modemu – většinou nemusíme nastavovat, musíme znát účet
i) Naplánované úlohy – automatické spouštění určitého programu v libovolnou dobu
j) Nástroje pro správu – otevřeme okno, nejdůležitější jsou Služby a Správa počítače
..........a další (Písmo, Přidat nebo odebrat hardware, Přidat nebo odebrat software)
Pro přidání software je třeba mít k dispozici CD s Windows. Tlačítko Odebrat odinstaluje program včetně svých pomocných souborů a adresářů. Načerno nainstalované programy lze odebrat i pomocí Průzkumníka.
Systém – centrální správce hardwarových komponentů.
Tiskárny a konfigurace tisku – vhodné pro nastavení tiskových periférií.
a) Přidání nové tiskárny
- buď stačí připojit a restartovat Windows
- nebo v okně Tiskárny – Přidat novou tiskárnu
b) nastavení výchozí tiskárny – konkrétní tiskárna – Otevřít (nebo poklepat myší), Nastavit jako výchozí
c) zrušení tiskových úloh – Tiskárna – Otevřít – Zrušit tisk všech dokumentů (nebo vyprázdnit všechny dokumenty).
Používání aplikačních programů je určeno pro uživatele, kteří nemusí znát podstatu programování. Existuje obrovská spousta aplikačních programů, proto je dobré si je setřídit. Způsobů setřídění známe mnoho, nejčastěji se snažíme jednotlivé skupiny programů rozdělit podle použití (účelu).
a) Programy pro zpracování textů - textové editory. Ty jednoduché jsou součástí operačních systémů (Poznámkový blok, Word Pad), speciální byly vyvíjeny postupně (T 602, různé verze MS Word apod.)
b) Programy pro práci s daty ( tzv. databázové programy) - umožňují spravovat seznamy, kartotéky a databáze údajů, třídit tyto údaje, upravovat záznamy atd. Nejznámějším představitelem v současnosti je MS Access, předtím existovaly např. Dbase, s databázemi částečně umí pracovat i Excel
c) Grafické systémy (programy) - pomáhají vytvářet obrázky, výkresy, grafy atd. - např. CAD systémy
d) Tabulkové procesory - umožňují operovat se spoustou dat, ovládat různé funkce (statistické, finanční, logické apod.), bývají doplněny grafickými systémy. Jejich představitelem je MS Excel, dříve Supercalc, Quatro apod.
e) Administrativní a ekonomické programy - rozsáhlá skupina účetních a jiných firemních programů, např. Ježek, Pohoda apod.
f) Speciální programy spojené s určitým povoláním - lékařské, stavební, konstrukční, finanční apod.
g) Učební programy- používají se ve školství, obvykle propojují zvuk a obraz - tzv. multimedia
h) Hry - zábavné, ale i poučné programy, většinou pro uživatele znamenají počátek práce s počítačem
i) Systémy pro tvorbu programů - prostředky pro vytváření vlastních aplikačních programů. Jsou určeny specialistům a vytvořeny v některém programovacím jazyce. Namátkou vyjmenujeme některé:
- strojový kód
- Algol
- Cobol
- Fortran
- C+
- Foxbase
- Progres
- Basic
- Pascal
- Turbopascal
- Delphi