EMPIRISMUS panuje v Anglii a prosazuje pozorování faktů a zkušeností okolního světa, používá metodu INDUKCE)
RACIONALISMUS panuje v Evropě a prosazuje matematickou, logickou přesnost, vše podrobit metodické skepsi (vysvětleno níže), používá metodu DEDUKCE)
RENÉ DESCARTES (16. - 17. stol.)
1) DÍLO A KONTAKTY
● Principy filosofie , ● Rozprava o metodě
Setkal se také s J. A. K. v holandském exilu 1642
Konec života ve Stockholmu na dvoře královny Kristiny, u níž pobývalo mnoho učenců
2) POHLED NA SOUČASNOST 17. STOLETÍ
Stejně jako empirik Bacon shledával Descartes stav tehdejšího vědění jako výsledek tisíciletého potlačování nezávislého myšlení, které bylo do té doby služkou teologie. Pozor: nechtěl jít proti katolictví, proti náboženství. Chtěl jen poskytnout lepší půdu filosofii a přístup ke vědě než tomu bylo ve středověku (zjm. ve scholastice) => byl proti scholastice!
3) PŘÍNOS DO FIL - METODICKÁ SKEPSE
■ zásada všeobecného pochybování – především o materiálních věcech a smyslech (hůl ponořená do voda zdá se být zlomená = příklad, jak nás smysly klamou). „O všem je nutné pochybovat!“
Rozumové pochybování stojí na počátku poznávání = metodická skepse. (Metodická skepse není nic jiného než opatrnost, jistá nedůvěřivost, která zabraňuje případným unáhleným omylům).
Pochybuji-li, tak myslím! => “Myslím, tedy jsem.“ (COGITO ERGO SUM). Z faktu mého myšlení lze usuzovat na fakt mé existence.
Někde se musí naše pochybování zastavit. Mohu pochybovat o všem, kromě samotného pochybování, tedy kromě samotného myšlení. "Nelze myslet, že nemyslím."
4) IDEJE
Myšlenka, že bezprostředně nepoznáváme věci, ale naše ideje o věcech = význačná myšlenka novověké filosofie. Descartes s ní také pracuje.
5) DUALISMUS, SUBSTANCE (substance = základ, podstata)
Descartesův systém je dualistický – rozlišoval nemyslící tělesnou substanci (s atributem rozprostraněnosti) a nerozprostraněnou duchovní substanci (s atributem myšlení). Připojil ještě 3. substanci nekonečnou – Boha.
V čem je systém dualistický? V těchto dvou rovinách:
1. rovina (tělesná a duchovní substance, které jsou obě konečné)
2. rovina (substance Bůh, která je nekonečná)
6) DŮKAZY EXISTENCE BOHA (neboli ontologický důkaz Boží existence, který již dříve podává Anselm z Canterbury, Descartes podává podobné důkazy)
BARUCH (Benedikt) SPINOZA (17. st.)
Narozen v Amsterodamu, jeho předkové byli Židé
Byl udán za prohlašování nesrovnalostí s Písmem svatým – nakonec byl z židovské obce exkomunikován a proklet.
Znění kletby:
„Budiž proklet ve dne i v noci, proklet, když spí i když vstává, proklet, když vychází i když se vrací. Bůh ať mu nikdy neodpustí. Ať roznítí zlobu svou a hněv proti tomuto člověku… Chraňte se, ať nikdo ho neosloví ani ústně, ani písemně, ať nikdo mu neprojeví přízeň, ať nikdo s ním nedlí pod jednou střechou, ať nikdo nepřijde do jeho blízkosti na čtyři lokty, nikdo ať nečte jakýkoli dokument, jejž napsal rukou nebo diktoval ústně.“
Dílo: ● Principy Cartesiovy filosofie, ●Theologicko-politický traktát
Živil se broušením optických skel.
Začínal jako kartezián, tzn. sympatizoval s Descartem
1) MONISMUS a SUBSTANCE
Definuje substanci – svébytná, dokonalá, jediná, univerzální, nekonečná a neomezená (jinak by závisela se zřetelem na své meze na omezujícím a nebyla by samostatná). Z její neomezenosti plyne její jedinost. (Kdyby byly dvě substance, omezovaly by se navzájem).
MONISMUS = „Neexistuje více substancí, nýbrž jen jedna.“
Tedy: Neexistují 2 konečné substance a nekonečná substance Bůh – jak tvrdil Descartes, nýbrž jen jedna jediná nekonečná substance zahrnující jak přírodu s rozprostraněnými tělesy a myslícími bytostmi, tak i Boha. Nenajdeme tedy dvě roviny jako u Descarta, ale pouze jednu jedinou.
Obr.
Substance je v sobě soběstačná, autonomní, odnikud nevznikla, je nekonečná, protože božský princip má v sobě samé.
Pozn. vliv kabaly (tajná židovská nauka) je jednoznačný, protože v ní se podobně píše, že božská podstata je zároveň duchovní i tělesná, dále hmotný svět je jakýsi duch. Jde o stejné pojetí jako u Spinozovy substance.
2) Pojem MODUS
Mody jsou konečné stavy substance. Jde o konkrétní věci, myšlenky,...
3) DETERMINISTA
Spinoza je označován za silného deterministu, což znamená, že zastává názor, že vše je předurčeno, předem dáno, předem determinováno.
Člověk se stává dle Spinozy svobodným ve chvíli, kdy pochopí, že události jsou nevyhnutelné a přestane se jim vzpírat. Předem ale musíme poznat své afekty a závislosti.
GOTTFRIED WILHELM LEIBNIZ (17. - 18. st.)
- především matematik
- objevitel diferenciálního počtu – o jeho prioritu vedl trapný spor s Newtonem
- poradcem řady evropských panovníků
- dále působil v matematické logice, pro niž užíval pojem logistika – dnes tento pojem (plánování systému přepravy)
- utopický (neuskutečnitelný) návrh na spojené státy evropské řízené vědeckými akademiemi, dále návrh na mezinárodní značkovou řeč
dílo: O principu individuace, Monadologie, Nové eseje o lidském rozumu
1) SUBSTANCE = monáda; PŘEDZJEDNANÁ HARMONIE
Descartes rozlišoval jako deista 2 substance,
Spinoza jako monista jedinou,
Leibniz nekonečné množství monád!!
Leibniz vysvětluje mnohotvárnost světa velkým počtem substancí, které nazývá monádami.
Monáda je jednoduchá substance, z níž vznikají složeniny. Monáda je nedělitelná a nerozprostraněná. Nemůže být ani fyzickým bodem, ten je dělitelný, nehmotný neprostorový metafyzický bod.
Pojem používal již ................................. .
Monáda je duchovní povahy. Monády jsou podobné atomům, ale jsou nemateriální povahy. Jsou nerozprostraněné, nedělitelné. Leibniz pojímá svět jako „plný duší“. V základu hmoty jsou tedy duchovní monády. Monády jsou nehmotné, neprostorové. Mají aktivní sílu, ta se vyznačuje vlastní spontánní samočinností. Každá monáda se liší kvalitou od ostatních monád. Jednoduché substance – monády, stejně tak, jako věci z nich složené, jsou individualitami na způsob lidské osobnosti. Neboli každá monáda je absolutně samostatná, soběstačná. Žádné dvě monády nejsou totožné, stejné.
Monády jsou na sobě nezávislé, ale Bůh předzjednal jejich harmonii, takže to vypadá, jako by se ovlivňovaly a byly na sobě závislé. Ve skutečnosti vzájemně závislé nejsou. Tak to funuje i s duší a tělem. Duše má své zákony, tělo má své zákony, ale korespondují spolu díky předzjezdnané harmonii.
Každá monáda je zrcadlem vesmíru. Všechny události ve vesmíru, minulé i budoucí jsou v ní vyjádřeny – tím otevřel nový pohled na plynutí času. Každá částečka hmoty tedy vyjadřuje celý vesmír. (Lze si to představit jako DNA, která ukrývá vše o celém organismu.
2) POLEMIKA S LOCKEM
John Locke tvrdí: "Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech." Leibniz dodává dovětek: "...kromě rozumu samotného." Tímto zcela otočil původní smysl této věty. Zde je vidět propast mezi empirikem Lockem a racionalistou Leibnizem.
3) LEIBNIZOVA OBHAJOBA BOHA neboli THEODICEA
"Náš svět je nutně tím nejlepším z možných světů." Protože Bůh při své dobrotivosti nutně chce to nejlepší a při své dokonalosti se ve ve své volbě nemýlí. Proto zvolil tento svět a ten je nejlepší.
Tento výrok později satiricky zpracovává Voltaire v díle Candide.