Počátek středověku ve filosofii
Již u helénistické řecké (resp. římské) filosofie (kam spadá stoicismus, epikureismus a skepticismus) byl uveden rok 529, kdy císař Justinián zavřel všechny filosofické školy. Někdy je tento rok považován za počátek středověku.
Osobnosti středověké filosofie bez směrového zařazení
Boëtius (5. - 6. století)
- křesťan, jehož hlavním přínosem: seznamoval středověk s antickou filosofií, nadšeně překládal Aristotela či Platóna
- ve vězení napsal dílo Filosofie utěšitelka, fascinován stoicismem, v jeho duchu píše, že je nutné vše v našem osudu snášet s klidnou myslí, k majetku zaujímá vlažný postoj a kritizuje, že se lidé snaží vynikat vlastnictvím neživých věcí ve svých domech
- "Domnívám se, že lidem více prospívá osud nepříznivý než příznivý. Tento totiž předstírá a klame, ač se zdá, že lichotí. Onen však je pravdivý, když stálou změnou dokazuje, že je nestálý. Tento klame, onen poučuje..."
- řešil (jako Augustin) problém, jak je to s Božím předvídáním lidského jednání versus svoboda člověka v jednání - dle Boëtia Bůh vidí vše, co bylo, je a bude zároveň (simultánně), budoucnost je tedy jakoby přítomností.
Velmi důmyslná definice: "Bůh neomylně předvídá svobodné lidské činy."
-svým komenářem k dílu Aristotela a Platóna rozpoutal spor o povahu universalií
Pseudodionysios Aeropagités (Dionysius Aeropagita) (5. - 6. st.)
- vynikl v oblasti středověké mystiky, novoplatónik
Johannes Scotus Eriugena (9. st.)
- žije v období karolinské renesance, tedy v době franckého císaře Karla Velikého, který podpořil kulturní obrodu a obrat celkově k lepšímu a který povolal na svůj dvůr veškerou duchovní elitu Evropy, která ještě kde zbyla (Evropa totiž unavená a zdevastovaná Barbary)
- dle něj je Boží moudrost pramenem pro náboženství i pro racionalismus, rozum a víra spolupracují
- stejně tak Bůh a veškeré stvoření je jedno a totéž, nejde o dvě oddělené věci (téměř jde o pantheismus - Bůh je všude a ve všem)
- středem veškerého stvoření je člověk